Výkřik ze tmy.

Milan Fučík

Výkřik ze tmy.
Těch nálad příšerných mě osten divě bodá, nerv můj tak rozchvěný se trhá přepjetím a v duši zdrcené červ neúmorný hlodá – jdu bez úkoje dál za kletým Tajemstvím. Má duše proto chví se hudbou temnou, zní v trpkých akkordech, jež hraje šílenství, a žádosť života, ta usne jenom se mnou, až smrti polibkem v kraj vejdu Tajemství... A přec bych zřel tak rád dnů záři slunečných, vzplál ohněm sálavým, žil krví hořících, tmu nocí bezsenných v žár barev zapálil, rty k číši radosti tisk’ vášnivě a pil a v štěstí výkřiku a lásky očištěné pozdravil jásavě Tajemství odhalené! 37