Písně svatební.
I.
Příteli A. B. Dostálovi.
O, ty mi odpouštíš, že k modle jsem tě snížil
a místo lásky své jen bílý dal ti květ,
jak hříšník kajicný jen z dálky se ti blížil
a celý chvěje se jsem sotva k tobě vzhléd.
Já myslil, dobrý bloud, že nejdeš jak my světem,
že z rájů neznámých jsi sešla dolů k nám,
bys krásy andělské mněmě otrávila květem
a dál zas letěla – a já tu zmíral sám...
A já se modlíval: „Ty, která nikdy ke mně
nevstoupíš soucitně, svou milosť neskloníš
ke tvoru bídnému, ku synu šedé země...“
a tak jsem modlil se – Však ty mi odpouštíš...
Tvou krásu, serafů, jež nebe svítí jasem,
ty smavé oči tvé, které mne opily,
tvůj čarodějný alt, jenž zdá se světic hlasem –
jak mohl chápat vše to hoch tvůj zpozdilý...!?
Však hřích můj prominut a ty jsi usmířena
a tiše na mně zříš teď svýma očima,
když v pršce polibků má touha rozechvěná
ti šeptá vášnivě –:
Až vejdeš, paní má...
50
II.
II.
V mé duše paláci je skrytý budoir,
kam v nocích měsíčních jdu tiše sám a sám,
kde božství zlatých snů obětní pálím dar.
Tam balkon otevřen je k ráje krajinám
a v obzor daleký bez hrází konečných.
Tam nezalehne víc dne pustých bojů řev.
Tam dýchám v rozkoši snů parfum posvátných
a zpívám sladký zpěv, všech trýzní zapomněv...
V té teplé komnatě já dojdu vítězství,
až v jitru nádherném mi vzplane štěstí den,
až z noci očí Tvých vylíbám tajemství
a úsměv Života,
až ráda v lásky plen
mi duši, tělo vzdáš, stkvost drahý, svatební –
pak zemře na rtech mých již bolest poslední...!
51
III.
S. B.
Tak slavně Ave zní dnes teplým večerem,
plá komnat nádhera, je kvítím stlána zem,
je na všem rozlita nálada sváteční –
je slavný předvečer a šero poslední...
V té vůni opojné, kam zítra přijdeš již
já v bílém rouchu dlím a leží na mně tíž:
Jak já Tě uvítám, o sladká paní má,
až kleknu štěstím spit před Tvýma očima...?!
Až vejdeš, duše má, jíž jsem si vydobyl
v mé síně zářící, které jsem vyzdobil
vší krásou umění, jež Ty tak ráda máš –
až přijdeš, královno, která mi božství dáš;
až píseň svatební nám chóry zapějí
a v sladkých akordech se duše rozchvějí,
až přijde chvíle ta, o níž jsem léta snil
a jíž jsem práci svou a život zasvětil,
až ruku podáš mi a spolu půjdeme,
v oči si hledíce a mlčet budeme,
až potom vejdeme do síňky nejzazší,
v kterou jsem uložil své skvosty nejdražší –
pak vše Ti odevzdám, co dostal jsem a mám:
to nové mládí své, jež v Tobě nalézám,
svou duši celičkou – a co Ti více dám?
Své lásky oddanné Ti oběť odevzdám...
52
Leč to vše málo je za Tvoje bohatství –:
Dám skvost Ti nejdražší, své slavné vítězství,
můj triumf největší, nejkrasší žití květ,
jenž smrti vyrval mne a jímž jsem dobyl svět!
Do duše vdechnu svou víru vznešenou,
jež cestou ku štěstí je v žití jedinou:
Že musíš milovat těch na zemi pár chvil,
byť často útrapy Ti osten v duši ryl,
když víš, že zaletíš v říš slávy nesmrtnou,
kde štěstí bez konce. A proto radostnou
je cesta životem. A dí má víra dál,
že brzy splní se ten starý ideál,
že bude na zemi jen jedno království,
to lásky vladařství, v němž božství člověka
konečně zvítězí, to staré dědictví,
jež plálo v duších všech jak hvězda veliká,
tušené určení, jež v chvílích vzrušených
viděli básníci, to svaté Tajemství –
jež my jsme nalezli v hluboku srdcí svých...!
53