POVZDECHY
Má záře rozlitá, ach svobodné mé dálky,
trysk, rachot rychlíků, změněný v žízeň zrak –
kdy dobrodruh se smál na svět i na fialky,
kdy města zajatec na chvíli byl jen pták.
Ach, dnové zářiví, dny s lehounkými křídly,
s plachtami – motýly na ploše modrých vod,
sny jitřních zázraků, háje, v nichž víly bydlí,
kdy zpívá srdce, pták i světlo o závod.
Zas vítr probudí píšťaly z ustrnutí,
a řeku pozlatí, pozlatí listí vrb,
kam uprchnout, kam jít od téhle steré smrti,
od toho krutého, pánovitého – trp!
28
Má záře rozlitá, ach svobodné mé dálky,
už po vás nežízní můj probuzený zrak,
chce smát se na domov, chce smát se na fialky,
do hnízda vrací se zbloudilý v světě pták.
Heřmánku na mezích, ach plakat ve tvých dlaních,
s čekankou vybledlou klečeti u silnic!
Koníčky poslouchat a cvrčky v širých pláních,
v tvém šatě slzavou skrýt, mateřídouško, líc!
29