ULICE.
Nestříká kol sebe života veselou pěnu,
kovovou písní práce nezvučí,
po jejích chodnících zmlklých nešumí promenád barevná řeka,
vymřelé paláce dřímají hlubokým spánkem v jejím pokojném náručí,
mlčení zamčených zahrad do ticha jejího
tajemnou hudbou jen vtéká.
A zatím co sester jejích rúch pyšný
odstrkuje mé srdce a zrakem je lhostejným chladí,
tulivým dotekem ona je hýčká a hladí.
Často ji hledám, zakletou, v života překotné vřavě.
Zasněžena akáty v milostném máji mne vítala smavě,
za žárlivou mříží zahrad zřela jsem šeříky lilové kvést,
zřela jsem marnotratnou nádheru růží hýřit kol ztracených cest,
viděla jsem ji dřímat v jiskřivých závojích hvězd,
leč nejdražší je mi v jeseně barevné slávě.
34
Je tak důvěrně spiata s mého života ránem,
růže jí házím svých úsměvů,
jak stuha napiatá od srdce k srdci k bílému domu mne vede;
kolikrát jsem tudy blaženě spěchala
a jásotem bylo mi do zpěvu,
ať déšt byl, či mlha, na mne padaly hvězdy a smály se paláce šedé.
A když jsem se na rohu ohlédla,
abych ji pozdravila vděčně, ta ulice zádumčivázádumčivá,
zdálo se mi, že za mnou se s žehnáním dívá...
Je němá i výmluvná, minulost spí v ní nezbádaná,
vybledlých legend tesklivou vůní hedvábně obetkaná,
večer tu básníci bloudí, zde milenci žárlivě skrývají blažený cit,
stín drahé mé země chodí sem bledý
sny o zítřku radostném snít,
přemýšlí, kterak nést budoucí svobody stříbrný štít
a v modlitbách čeká na slavnou fanfáru rána.
Mám ráda tu ulici, má nejsladší něha
vzpomínkou slunnou je zakleta do ní.
Často se toulávám tudy, v lamp modro teplý večer když svítí;
jak na ni vzpomínám v dálce, jak náruč toužebně rozpínám po ní,
když srdce mne bolí, jak ze studánky lesní chci ticho z ní léčivé píti.
Jako šáteček bílý z dálky mi radostným pozdravem vlaje
ta ulice milá, jež vede ku prahu ráje...
35