VELIKONOCE
Velikonoční pátek
je nejslavnější den,
je to můj největší svátek –
protože vím,
že poklady se otvírají...
V našem svatém jihočeském kraji
dojata setkávám se s ním.
Rok co rok vroucněji jdu k němu ke zpovědi
– že budu upřímná, dobře vědí
řeka a oblaka a jívy.
Veliký pátek přítel je tklivý,
na všecky cesty v mém srdci se vyptává
– (kde je však vzpomínka bolavá,
tam pohladí, neb nerad poraní) –
na všecky stromečky v mém poznání,
a dlouze
na všecky hlasy v mé touze
a nejvroucněji
na všecky obzory v mé naději...
A je tak slavně krásný náš divný rozhovor:
veliký pátek rád odpustí vzdor,
jedinou chvílí rozhřešení mi zjeví:
(neb jediné pravdy jsou pravdy chvil,
chud, kdo to neví)
rok dobrý byl,
dík, nebyl bez trní, byl velké však bez viny...
Tu slunce zvítězí nad stíny –
Krásný mír dětský na dně srdce vzklíčí:
10
jdu za jívami a za petrklíči,
veliký obzor vrací mi klid.
Veliký obzor! Hle, co musí být!
Žel, kdybych kouzla znala,
těm chvílím bych trvání staletí dala,
z Parcifala motiv kdy slyším znít...
Hle, v poledním tichu,
v mlčícím kraji, kde není hříchu,
poklady nabízí otevřená skála...
Já cítím, já vím,
že vejít smím,
já – „čirý bloud“ –
jehož srdce je prosto všech pout –
Tu myšlenky zdvihám až na dráhy hvězd.
Chci jíti nejstrmější z cest,
nač bát se, když láska – má zbraň?
Živote, odpusť a – raň!
11