Příteli Františku H.

Karel Dewetter

Příteli Františku H. v upomínku na letní večery v B. 1899.
Tak často z večerů, kdy slunce zmírající své tkalo rubíny v skráň aleje se tmící, kdy řeka z hluboka svou starou píseň pěla a niva vůněmi kraj celý napájela – tu často v dumách svých my pod strom usedli si a mlčky hleděli, jak v dáli modré rysy hor tmí se víc a víc, jak za stromy a keři, kam oko dosáhnedosáhne, stín obrovský se šeří, jak hvězdy večerní se paprsk s oblak krade. – Dvě dívky luhem šly – tak obě krásné, mladé, v jichž sladké bytosti se anděl, žena snoubí. O viď, my cítili, jak bytost naše celá je jimi prodchnuta, jak sladké sny kol čela jich pohled snuje nám, jich úsměv něhyplný, jak sladkým zázrakem nám rozchví ňader struny, jak obě drahé nám – mě ona zlatá hlava se zrakem blankytným a tobě krása tmavá! A slunce uhaslo – pad soumrak na pěšinu a drahou dvojici tich halil v závoj stínu, jak snění vidiny, jež rázem zanikají. Strom šuměl nad hlavou nám plno tajných bájí, pták zatik’ naposled, ve trávě perly spaly. A racků volání tak smutně táhlo z dáli... 24

Básně v knize Zpěvy duše: