To okno...

To okno...
To okno svlačcem obepjaté, tak často vídám ve svých snech, v něm dívku: měla vlasy zlaté a poupě růže na ňadrech. A šijišíji měla padlé sněhy, jí nebes azur v oku plál, a úsměv plný smutné něhy. kol svěžích rtů si pohrával. A hlavu majíc v dlani malé, vždy dívala se dálce vstříc, a nad ní, v listí skryto stále dvé bílých pělo holubic. Však jednou zřel jsem na úsvitě to malé okno zavřeno, lkal každý pro to krásné dítě, jež v puku smrtí zlomeno. Na vrchu hřbitov; v stromů stínu se vížka dívá do dáli – Tam odnesli ji, v země klínu jí malé lůžko ustlali. Tam zlatovlasá její hlava dlí v stínu sladkém, tiše sníc; květ svlačce hrob jí obetkává a dvé tam zpívá holubic. 27