Labuť.

Labuť.
Byl večer máje – – Oheň červánků has v dávnověkých stromů korunách a v posled ještě zlatem ověnčil skráň milenců, k sobě se chýlící a v posled v temný safir jezera své růže vrh – a jako rubín krve na sněhu křídel utkvěl labuti, jež v snivém oku neurčitý stesk v své pouti snící vody čeřila... A západ zhas. A soumrak sladkosnivý se tiše snášel jarní na kraje... A tisíc růží, tisíc lilijí své v posled otevřelo kalichykalichy, jak vonnou duši vydechnout by chtělo, a v háji šumném sbory filomel se rozpívaly, jakby každá z nich v své písni sladký najít chtěla skon. A milujících hlavy skloněné v stín jeden splývaly v šer soumraku a šuměl bor jak krásnou, zlatou báj a každý list se chvěl tím ohlasem. To vše kol labuť zřela, cítila a v oko její velký stoupal stesk a touha mocná vlnila jijí hruď a křídla chvěla se jijí k vzlétnutí... 101 Žel klesla zpět – to velkou bolestí, jíž v duši svoji labuť cítila... Vše vůně kol a píseň, polibek a plno touhy, snění sladkého, a listí šum a zdrojů nápěvy a na obloze něha prvních hvězd – – – A labuť, jako přelud na vodách zřít na vše musí – a přec tisíc tónů v svém hrdle cítí chvět se v tlumení, jak bouře sladká vlní se to tam – O kéž by zpívat směla, jeden zpěv svůj hlas v to sladké vnořil souzněnísouznění, jímž příroda svou lyru rozechvěla! Jen jednu píseň – labuť chvěla se – neb za tu píseň kyne záhy smrt – Bůh píseň jednu do hrdla ji vlil, když vyzní ta – s ní život klesá v zmar. A labuť mladá byla, plna krás! Leč ňadro její znělo písněmi a tisíc hlasů v sluch jijí znělo „pěj“! A marno bylo vše – jak zmámena té sladké vášni padla v objetí – – A v dechu růží, v listů šumění a ševelení retů milujících, a do larghetta starých slavíků svou píseň sladkou labuť zapěla, své touhy píseň v tiché míry hvězd. 102 A zpívala, a štěstím plnilo se nitro její, štěstím neznámým. Vše sny a touhy svojisvojí mladosti a krása jar a něha podzimkůpodzimků, jas červánků i zásvit padlých hvězd – vše chvělo se v té písni – – celý kraj jíji slyšel něm a vody umlkly... A labuť pějíc, náhle vzepjala svá bílá křídla dálným světlům vstříc a k hvězdám spěla – v tichém soumraku zpěv její táh a v peří sněhové ji hvězdné lesky deštěm pršely... A nepoznané štěstí závratné ji pojalo a pěla vítězně a zdálo se, že s jejím nápěvem se snoubí souzvuk rajských harmonií... A duši její objal náhle soumrak a srdce, které znělo písněmipísněmi, jak zlatý zvon se náhle rozpuklo... I perutě jijí klesly bezvládné a jako velký lilijový květ padala s výše labuť v jezer klín... Tak za svou píseň dala život svůj. *** O duše má! Ty sestro labuti! V své hloubí píseň musíš věčně pět 103 a vyzpívat svou rozkoš i svůj žal ty zpívat musíš v máji, v podzimku vždy ve přírody sladké souznění svou píseň vetkat musíš, truchlivou. Je píseň věčná tvojimtvojím údělemúdělem, v ní žal tvůj ples, tvůj život i tvůj hrob! Květen 1904.
104