METAMORPHOSY.
Když první slavíci v noc jara vonnou tlukou,
má duše ve flétnu se změní sedmizvukou,
v jíž písni dumavé, ve sladkém žalování
kol skráně dýchne ti májových vánků vání,
s niv vůní rašících a s prvních viol dechem – –
V ní jarem zkvetlý háj zašumí měkkým echem,
slyš, kosů píšťaly! – a na zelenou mez
křepelka stříbrných svých střásá „pět peněz“,
hrdliček sladký smích, jenž zvoní podvečerem,
kdy první polibek se zachví vonným šerem,
kdy labuť měsíční klid noci snivě čeří
a tichých ve vodách své bílé koupe peří –
ó, první slavíci kdy sladce v keřích tlukou,
má duše zazní vstříc ti flétnou sedmizvukou.
***
Až v růží kalichu noc hvězdná usne vonném,
má duše uvítá té čárných houslí tonem – –
ó, píseň jásavou ti, dítě, střesu v duši,
jak s letním deštěm v luh kdy tisíc perel prší,
uslyšíš skřivánka, ve zvonu blankytovém
jak srdce stříbrné když zvoní v jitru novém,
47
a sladce v loktech mých když sníš, na rtech mých visíc,
žežulka zakuká ti na polibků tisíc –
uslyšíš pramének jak bublá v lopuchoví,
čím šeptá mech i keř, i starých sosen krovy,
ó, v žhoucí písni mé hvězd hudba bude skryta,
kdy v šeru starých lip vlá vůně medovitá,
kdy s retem splývá ret, k hlavě se sklání hlava
a v sladkých zásnubách se srdce srdci vzdává...
Ó, v růží kalichu až hvězdy usnou vonném,
má duše uvítá tě čárných houslí tónem.
***
A krajem tichý stesk až dýchne v podjesení,
má duše v zlatý roh se čarozvuký změní...
Ó, v tklivé písni mé, jak v tichém, teskném plesu,
uslyšíš jeleny, jak říjí v hloubi lesů,
při luně zarudlé, jež jako oko v pláči
slzami sinými květ svadlých růží smáčí – –
A rákos žloutnoucí ti zašepotá stenem,
o utonulých snech, o štěstí potopeném – –
uslyšíš větrů kvil v černavých kostrách stromů,
kdy poutník zpožděný se zmlkle vrací domů,
a listí spadalé kdy jeho pod kročeji
48
o smutku šelestí a marné beznaději...
Ó, krajem tichý stesk až dýchne v podjesenipodjeseni,
má duše v zlatého se rohu píseň změní.
***
A zem až zahalí se sněhů do závoje,
jak zlatá rolnička ti zazní píseň moje – –
kdy v saních stuleni druh k druhu, skráně k skráni,
my nocí hřmíme v dál, po stříbrnaté pláni,
kdy kraj jak bílá báj, pod nebes hvězdným krovem,
se sněhem pozaskví ve třpytu démantovém – –
A tichem rolničky jak zlatě zašelestí,
my spolu budem snít, ó dítě, o svém štěstí,
jež v dálce, za lesy nás v teplé chatě čeká – –
Tam sladce ovine nás jeho ruka měkká,
až žhoucím při krbu si sednem v záři rudé
a cvrček písničku nám do snů zvonit bude – –
Ó, kraj až zahalí se sněhů do závoje,
jak zlatá rolnička znít bude píseň moje...
49