VĚZEŇ.
Jak žalář, temný domov můj,
tak pustá mojí duše sluj –
a jako slunce bledý jas,
kdy ve stínu kobky tiše skane –
tak vzpomínka na dávný čas,čas
se lije v srdce utýrané.
13
Tam v daleku, kde slunce východní
v den každý zlatou plane pochodní,
za modrých hor těch dálným cimbuřím
ten drahý kraj,kraj jak ve snách v duši zřím.
Vše z dálky vidím, vstříc jak kyne;
věž bílá ze zeleni stinné
a starých zvonů píseň slyším zas – –
Pod starou vrbou chýška se mi jeví,
na střeše mech, kol okna zeleň révy,
kde holubiček snivý slyšet hlas.
V stín jizby z krbu plá zář plamene –
dvě hlavy zlatíc k sobě schýlené,
ta jedna matky, bílá jako sníhsníh,
a sestry druhá, zlato v kadeřích –
A zpěv tu zněl – a vrčel kolovrat –
žel, krásný čas tak záhy ve hrob pad.
Tam na vrchu, kde hvozdy šuměly,
své věže týčil zámek ztemnělý,
jak chmurný kmet – a v zámku ještě víc
pán krajů našich děsnější měl líc.
Tvář děsivou a v čele stál mu mrak
a ohněm blesků vlčí plál mu zrak,
a krví stále rudá jeho dlaň
a v srdci jeho – každý zhasl cit.
Dnem každým rostla v kraji našem daň
a pod břemeny v potu úpěl lid –
A pánovi když k nohoum s prosbou kleskles,
hoj, z brány štval ho dráb a jeho pes.
A v skvoucí síni zámku každý den,den
líp nežli svátek býval oslaven –
tam v struny ples se mísil číší třesk –
a dole krajem táh’ se lidu stesk –
a v zámku zněly písně v spitých rtech –
a pod ním dole modlitba a vzdech.
14
Ha, v zámku hrabě bujnou míval krev,
rád viděl číš a nahá ňadra děv –
dost krásek měly jeho dědiny,
dost mladých žen a svůdné dívčiny,
ha, neměl srdce, neměl svědomí,
co na tom, bílý květ když ulomí,
co na tom, aby krve schladil žár,
kdy ženu jiného v svůj lapil spár?!
A marně zněly prosby, úpění,
pan hrabě neměl s nikým strpení,
a kdo se jemu vzpírati měl sil,
ha, žalář černý vzdát se donutil.
Tak jednou též, o den ten budiž klet,
ten krásný, bílý poskvrněn byl květ –
šla sestra v háj a odtud zmizela –
jak voda by se nad ní zavřela.
A matička má zpět ji volala,
a svadlé ruce k nebi sepjala,
a na lůžko ji srazil velký žal –
já třetí na to den ji pochoval.
A vztekem šílen, sebe neznaje,
já větrem letěl z kraje do kraje,
já proti pánu bouřil všude lid –
já jiskru vsel – ha, plamen brzy chyt!
A starý kovář záhy práci měl,
a znova koval meč, jenž rezavěl,
a kosy brousil, hřeby pobil cep –
ha, tvrdý bude dost panskou na leb!
15
My před hrad táhli v zbroji, hola, hej,
dej svobodu námnám, pane, sestru dej,
jsme lidmi přec a chceme jimi být,
tvých okovů a bičů každý syt!
A ve chvíli je brána dobyta –
a čeleď v krvi leží pobita –
a marně hrabě utekl se v sklep –
já roztříštil mu cepem bídnou leb.
A v skvělé síni, drahém na lůžku,
já sestru našel – v bílou podušku,podušku
jak zlatou svoji hlavu ukrývá –
však chladná byla již a neživá...
l zalkal jsem a bílou mrtvou vzal
a vedle matičky ji pochoval.
A západu kdy oheň večer šleh –
stál celý zámek v rudých plamenech,
a nežli kraje noci halil stín –
jen černý dým táh’ k nebi ze ssutin.
A v červáncích kdy nový zaplál den,
již kraj náš všecek vojskem zaplaven –
my nebáli se ani smrti víc –
a bodákům jsme vyrazili vstříc.
V bouř pušek, v blýskání a dým
já na smrt vrh' se mužně s vojem svým –
boj krátký byl – a kolem polí lán
byl podkovami všecek rozdupán
a pramen kde se vinul veselý,
tam červánky se krve zarděly.
My podlehli – já, vůdce, zůstal jat –
16
dny jara mého hasnou v žaláři –
A nežli jitro v růžích zazáří,
můj život mladý navždy zlomí kat –
A nežli slunce zhasne v skonání –
zrak vyklovou mně černí havrani...
O mračna, jdoucí modrou oblohou,
mě slyšte v sled – o stavte plavbu svou,
o větrové, sem spějte v letu svém,
vy, orlové, jimž mrak je domovem,
vy, ptáčata, jichž z listí znívá hlas,
vy, květy vonné, plné rosných krás –
vy, zdroje, v nichž se nebe obrazí –
vy, skály, bory, nebe bez hrází –
o přírodo, v svém ruchu odvěkém –
můj vyslyš hlas a bouří nes jej v svět:
Já zemřít mám – mé srdce čistý květ –
mám zemřít, že jsem chtěl být člověkem!
17