VĚZEŇ.

Karel Dewetter

VĚZEŇ.
Jak žalář, temný domov můj, tak pustá mojí duše sluj – a jako slunce bledý jas, kdy ve stínu kobky tiše skane – tak vzpomínka na dávný čas,čas se lije v srdce utýrané. 13 Tam v daleku, kde slunce východní v den každý zlatou plane pochodní, za modrých hor těch dálným cimbuřím ten drahý kraj,kraj jak ve snách v duši zřím. Vše z dálky vidím, vstříc jak kyne; věž bílá ze zeleni stinné a starých zvonů píseň slyším zas – – Pod starou vrbou chýška se mi jeví, na střeše mech, kol okna zeleň révy, kde holubiček snivý slyšet hlas. V stín jizby z krbu plá zář plamene – dvě hlavy zlatíc k sobě schýlené, ta jedna matky, bílá jako sníhsníh, a sestry druhá, zlato v kadeřích – A zpěv tu zněl – a vrčel kolovrat – žel, krásný čas tak záhy ve hrob pad. Tam na vrchu, kde hvozdy šuměly, své věže týčil zámek ztemnělý, jak chmurný kmet – a v zámku ještě víc pán krajů našich děsnější měl líc. Tvář děsivou a v čele stál mu mrak a ohněm blesků vlčí plál mu zrak, a krví stále rudá jeho dlaň a v srdci jeho – každý zhasl cit. Dnem každým rostla v kraji našem daň a pod břemeny v potu úpěl lid – A pánovi když k nohoum s prosbou kleskles, hoj, z brány štval ho dráb a jeho pes. A v skvoucí síni zámku každý den,den líp nežli svátek býval oslaven – tam v struny ples se mísil číší třesk – a dole krajem táh’ se lidu stesk – a v zámku zněly písně v spitých rtech – a pod ním dole modlitba a vzdech. 14 Ha, v zámku hrabě bujnou míval krev, rád viděl číš a nahá ňadra děv – dost krásek měly jeho dědiny, dost mladých žen a svůdné dívčiny, ha, neměl srdce, neměl svědomí, co na tom, bílý květ když ulomí, co na tom, aby krve schladil žár, kdy ženu jiného v svůj lapil spár?! A marně zněly prosby, úpění, pan hrabě neměl s nikým strpení, a kdo se jemu vzpírati měl sil, ha, žalář černý vzdát se donutil. Tak jednou též, o den ten budiž klet, ten krásný, bílý poskvrněn byl květ – šla sestra v háj a odtud zmizela – jak voda by se nad ní zavřela. A matička má zpět ji volala, a svadlé ruce k nebi sepjala, a na lůžko ji srazil velký žal – já třetí na to den ji pochoval. A vztekem šílen, sebe neznaje, já větrem letěl z kraje do kraje, já proti pánu bouřil všude lid – já jiskru vsel – ha, plamen brzy chyt! A starý kovář záhy práci měl, a znova koval meč, jenž rezavěl, a kosy brousil, hřeby pobil cep – ha, tvrdý bude dost panskou na leb! 15 My před hrad táhli v zbroji, hola, hej, dej svobodu námnám, pane, sestru dej, jsme lidmi přec a chceme jimi být, tvých okovů a bičů každý syt! A ve chvíli je brána dobyta – a čeleď v krvi leží pobita – a marně hrabě utekl se v sklep – já roztříštil mu cepem bídnou leb. A v skvělé síni, drahém na lůžku, já sestru našel – v bílou podušku,podušku jak zlatou svoji hlavu ukrývá – však chladná byla již a neživá... l zalkal jsem a bílou mrtvou vzal a vedle matičky ji pochoval. A západu kdy oheň večer šleh – stál celý zámek v rudých plamenech, a nežli kraje noci halil stín – jen černý dým táh’ k nebi ze ssutin. A v červáncích kdy nový zaplál den, již kraj náš všecek vojskem zaplaven – my nebáli se ani smrti víc – a bodákům jsme vyrazili vstříc. V bouř pušek, v blýskání a dým já na smrt vrh' se mužně s vojem svým – boj krátký byl – a kolem polí lán byl podkovami všecek rozdupán a pramen kde se vinul veselý, tam červánky se krve zarděly. My podlehli – já, vůdce, zůstal jat – 16 dny jara mého hasnou v žaláři – A nežli jitro v růžích zazáří, můj život mladý navždy zlomí kat – A nežli slunce zhasne v skonání – zrak vyklovou mně černí havrani... O mračna, jdoucí modrou oblohou, mě slyšte v sled – o stavte plavbu svou, o větrové, sem spějte v letu svém, vy, orlové, jimž mrak je domovem, vy, ptáčata, jichž z listí znívá hlas, vy, květy vonné, plné rosných krás – vy, zdroje, v nichž se nebe obrazí – vy, skály, bory, nebe bez hrází – o přírodo, v svém ruchu odvěkém – můj vyslyš hlas a bouří nes jej v svět: Já zemřít mám – mé srdce čistý květ – mám zemřít, že jsem chtěl být člověkem! 17