REJ ČARODĚJNIC
Kde skalná hora pne se v mrak,
svůj mladý pastýř zvedá zrak,
hruď divnou se touhou mu chvěje.
Kouzelná noc dnes májová!
V půlnoc až nová luna vzplá,
žen divých tam počnou se reje.
Kdo v čarokruh jich vejít chce,
kořání sobě laskavce
ať při jarním natrhá hromu.
V divém kdo reji, neznaven,
vytrvá s nimi v nový den ,den,
ten s pokladem vrátí se domů.
A pastýř, jako běsy štván,
opouští v taji z klestí stan
a k tajemné hoře se plíží –
Nedbá, že stádo děsí vlk
a v chatě tam, již stíní buk,
věrné že srdce stesk tíží!
22
Jak čáry zmámen chvátá dál,
přes zmole, strže, srázy skal,
kde témě se hory v noc zvedá.
Tu stane posléz, v zem jak vbit –
Tam palouk, stopen v luny svit,
a na něm – běda, ó, běda!
V žen divých reji strašlivém
tu skála chví se, duní zem,
vlá kštice, dme ňadro se holé –
Směs těl tam v kruh se proplítá,
tu rohy, srst a kopyta –
to s ženkami ďábli tu v kole!
Uprostřed na stolci ze zlata,
obluda civí rohatá,
ohnivé žezlo v spáru.
Z dračí jí tlamy šlehá plam –
běda, to kníže pekel sám,
to temnot je duch a zmaru!
Hrůzou se hochu úží dech,
chce prchnout – marný však tu spěch,
rej strh jej – ó, běda, je ztracen!
A půl živ, zdrán a lkající
v divé se zmítá směsici,
jak list, jenž vichrem je schvácen.
23
Ó, zda jen Bůh ho vyslyší?!
A v zmatku, tísni nejvyšší
křížem se poznamená.
Tu z ďáblů, ženek – jaký div! –
jen trochu par – a trůn kde dřív –
pustá jen skalní stěna!
I na kolena poklesá
a zrak pne v jitřní nebesa,
a slza mu po tváři stéká –
A Bohu vroucí chválu vzdav,
tam chvátá, tich kde dříme brav,
a věrné kde srdce ho čeká.
24