LUNA
Hlubokým nebem luna plá,
noc plna je kouzelné záře –
V nejčistší stříbro stopeno
podkroví samotáře.
Tu každý kout se v jasu skví
a tam, kde chorý v lůžku sní,
jediná lilie svítí –
Teď otvírá se zmdlelý zrak
a okénkem do výšin těká,
kde z luny číše zářící
čarný svit na zemi stéká –
Dívá se – dívá – ó, blahý cit!
Zrak záře té nemůž’ se nasytit,
a duši jak kouzlo když spíjí –
Ó, jaká to bytost líbezná,
nad všechny pozemské krasší,
po luny bělostných paprscích
s nebeských výšin se snáší?!
A splývá stále níž a níž,
teď okénkem se mihla již
a k chorému jak sen se blíží –
28
Má roucho jako z démantů,
a čelenku ze zlatých květů,
tvář sladká věčný věští ples,
jež cizí je tomuto světu –
Plá bílou hvězdou její zrak
a její hlas zní něžně tak,
jak stříbrných strun znění –
– „Pojď, opusť navždy hoře své,
já v lunné kraje tě vznesu,
kde život, jako sladká báj,
ve věčném plyne plesu!
Daleko stinných lidských cest,
tam budeš bratrem zářných hvězd
a světlých duchů druhem.
– Tam v zlatý azur, jako pták
se jasnými povzneseš křídly
a duši svoji očistíš
křišťálovými zřídly –
Tam, zla kde není, ani vin,
ty splyneš se mnou, světla syn,
ve věčném souzvuku duší.“ –
A vzdušnou jala ho náručí
a líbá v žhoucí skráni,
a z lůžka ho vede – a chorý hoch
již v okénko stoupá za ní –
29
Teď obejmout chce ji v sladkých snách –
Ó, běda, rámě v prázdno vztáh
a v temnou hloubku se řítí –
30