KLEKÁNICE
– „Kéž doma bych byla, kéž v bezpečí jsem,
zvon dávno již dozněl a soumrakem
kraj všechen kol se halí.
Je klekánic chvíle, kdy na lov jdou
a běda, koho dopadnou –
ten nikdy se nevrátí domů!“ –
A děvče, klestí plný klín,
od lesa chvátá – kol všude již stín,
a vítr, slyš, po pláni kvílí.
I běží, siná únavou,
a mnohou šlépěj krvavou
v zem tiskne nohou bosou.
Tu za dívkou, běda, čí kroků to ruch?
To žena je v šatě, jak z večerních mlh,
líc žlutá a kštice – spleť zmijí.
Bludičkou kmitá z důlků zrak
a jako sova v noční mrak,
příšerným zaskuhrá hlasem:
31
– „Pojď, dítě, se mnou a neměj strach,
já krásnou mám chaloupku v lesa tmách,
tam dnem, nocí ohníček hoří!
Tu s kočičkou bílou můžeš si hrát
a na zlatý přísti kolovrat
a zpívat a plesat den celý!“ –
Ji za ruku vzala. – „Ó, nech mne, slyš,
já doma být musím, noc blízka je již,
a otec i máti mě čeká!“
Než, marny tu prosby a slzy i vzdor,
ji kostlivá ruka tiskne jak svor,
a po pláni vleče již k lesu –
Tu na rozcestí, z božích muk,
zří obraz Panny – jej kvítím z luk
tak často to věnčilo dítě.
I obrací v tísni zrak tam svůj:
– „Přesvatá Panno, při mně stůj,
a od zlé mě vysvoboď moci!“ –
Ó, dive! Obraz leskem vzplá
a rukou kyne Maria
a divá hned žena je mlhou –
A dítě, v slzách dík šeptajíc,
radostně spěchá, kde z tmy mu vstříc
okénko domova svítí.
32