UPÍŘlCE
Kdo se to v čase půlnočním
k jinocha loži sklání?
To mrtvá je milá v rubáši,
s myrtou kol siných skrání!
– „Proč, milá, nemáš pokoje,
když černá již kryje tě země,
proč z říše mrtvých, věčný kde mír,
na svět se navracíš ke mně?
– Ó, co jen v čase půlnočním
hřbitovní sen tvůj ruší,
co z hrobu tebe vyhání
a klid tvé béře duši?“ –
– „Já, běda, nemám pokoje,
ni v den, ni v noční dobu,
že místo s tebou k oltáři,
já musila jít k hrobu!
36
– Ni živa, ni mrtva, ó, sudbo zlá,
jsem upířicí divou,
a pekelný svých ňader žár,
zhasím jen krví živou!
– Oh, milý, krev mi svoji dej,
jež horoucí touhu mou zhojí,
a věčný hrobu dá mi klid,
a navěky s tebou mě spojí!“ –
A v náruč ho vine, a na ústa
rty svoje tiskne již ledné,
že v hrdle se mu tají dech
a líce víc bledne a bledne –
A líbá ho, rtem ssajíc žíznícím
vytrysklé krve pramen –
V té zazpíval kohout! Je mrtvá ta tam,
a hoch v lůžku schladlý – jak kámen.
37