VĚTRNÁ PANNA
Dvě chudé děti, v dlani dlaň,
vrací se domů přes pustou pláň.
Jak soumrakem kvílí vichru svist,
jak povětřím zmítá se suchý list!
Jak zuří a běsní kol větřice zlá!
A děti, chvat jeden a noha již mdlá.
I tisknou se k sobě, jak ptáčat dvé,
a vichr jak metlou je šlehá a rve.
Tu na mračnu divoce letícím,
divná se žena snáší k nim –
Má roucho, jak sníh, jak z mlhy šlář,
a korunu ze stříbra – jednu zář.
Kol siné líce kštic vlá mrak,
ohnivým bleskem plá jí zrak.
A jak by vítr sítinou třás,
tajemným šeptem zní její hlas:
38
– Hoj„Hoj, pojďte mé děti, já ráda vás mám,
a zlatý svůj zámek ukáži vám!
Tam v mracích skví se na vrchu z mlh
a most se k němu klene z duh.
Jak slunce za dne, v noc měsícem plá
a co hvězd v nebi oken má.
Kol v sadě, kde květ – padlý sníh,
jezero z křišťálů ledových.
Tam labuť mám krásnou, z říše vil,
bílou, jak mráz by ji postříbřil.
S ní hrát si můžete po chuti,
vzít stříbrné pírko jí z peruti.
A sednout si na ni a letět s ní,
daleko, do země sluneční –
Hoj, pojďte jen se mnou a nebojte se,
má náruč, jak pýří vás ponese!“ –
Ó, marně ji prosí a žebroní,
že doma být musí a nemohou s ní!
A marně se brání a prchnout chtí –
má divá již žena je v objetí.
39
A v mračnu, hnaném větrem zlým,
v dálku je unáší povětřím – –
Ztich vichr – temné po pláni
teskné se nese volání.
Nese se polem, přes souvrať:
– „Dceruško! Synku! Vrať se vrať!“ –
A v červáncích když hoří den,
nad pustou roklí pláč a sten.
Co zří, kdo v hloub se zadívá?
Dvě dětská tílka – neživá.
40