RYBÁŘ A VÍLA
Na vlnách jezera zmítá se člun,
v plachtu mu vichr duje –
to mladý rybář do dáli
za nevěstou svou pluje.
Za pannou, jako z růže květ,
veze jí prsten zlatý.
Tu z kypících se noří vln
zjev luzné vodní ženy,
vlas rusý travou má propleten,
tělo jak z vodní pěny –
zrak tajemný má hlubin čar,
hlas jako šepot sítí.
„Stav, rybáři můj, stav svůj člun
a se mnou pojď si hráti,
jezerní král je otcem mým,
má z perel háv moje máti –
mé sestry nosí roucha z mlh
a k zlatým harfám pějí!
41
„Stav, rybaři můj, stav svůj člun,
pojď ve vodní říš moji,
mám skvoucí zámek tam z křišťálu,
na zlaté skále stojí –
Tam smíš mě líbat, se mnou hrát
a slavit lásky hody!“
„Já nemohu svůj stavět člun,
ni slavit lásky hody,
za nevěstou svou do dáli
přes širé pluji vody –
Za pannou, jako z růže květ,
vezu jí prsten zlatý.“
Tu s hukotem se vody vzdmou
a rybář hrůzou siný,
a vlna s pěnou jako sníh
smete ho do hlubiny –
a jak hvězda mu nad hlavou
blýskne se prsten zlatý – –
V ráz vichr se tiší a v šepotu
za vlnou vlna splývá,
a z hlubin jak když k struně harf
zpěv tklivý pozaznívá – –
A v svitu luny pustý člun
po širých vodách bloudí...
42