TANEČNICE
Máť s dcerou předou při svíci,
přeslice hbitě se točí –
Tu matka kolo zastaví
a dí, slzu stírajíc s očí:
„Bože, rok sotva, co otec tu dlel,
vesele s námi rozprávěl,
dnes, žel, již v zemi hnije!“
A zas chýlí hlavu a na přádlo
za slzou slza splývá –
V té slyš, to z krčmy z povzdálí
šum hudby pozaznívá!
To strun je zvuk a hlahol trub,
jež zachví každým, kdo není dub,
a krev mu proudí v těle.
Tu jiskrou žehne dívčin zrak,
červánkem líčko vzplá bledé,
srdce jak ptáče v ní poskočí,
vzdech zdržet nedovede.
A nohy, jak kouzlo když zachvátí,
ustanou kolovrat šlapati,
a v tanečním kroku jen hrají.
43
– „Och, máti má, tak drahný čas,
co doma se v samotě trudím!
Však běda, vzdechy, ni slzami
otce již neprobudím!
Hrob temný je, však jasný svět,
a mnohý má tak pro mě květ,
a život můj dosud je májem!
– Och, slyšte máti, jak hudba zní,
že krev v žilách klokotá varem!
Což sama mladá jste nebyla
a růží jste nekvetla jarem?
Nezhas-li ve vás všechen cit,
mně přejte jen chvíli se veselit,
ó, máti, jen taneček jeden!“ –
– „Zadrž již, zadrž, bezbožná,
čas smutku buď tobě svatý!
Tré ještě pátků vytrvej
a černé pak odložíš šaty!
Rok truchlit posvátný je zvyk,
by klidu došel nebožtík,
ó, věčné přej mu spásy!“ –
Co panně slova matčina!
Dým, jenž se větrem tratí.
Jde potají a z domu pospíchá,
kde nad krčmou chvojka se klátí.
44
Tam veselá hudba a plno je svěc,
a mnohé tu děvče a mládenec
pospolu v tanci se točí.
Marně však panna se usmívá,
zrak marně kol otáčí žhavý –
hoch žádný, co jich dokola,
se pro ni nezastaví.
Jak smuteční zří šat a šlář,
hned každý ji míjí a odvrací tvář,
jak strašidlem by byla.
Tu hněvem i lítostí vzkypí jí hruď,
zle hochů ji zhrdání kruší.
Och, za tanec, za tanec jediný
dala by třeba i duši!
Svou duši a s ní život svůj,
jen tančit, tančit, stůj co stůj,
mít druha, buď to kdo buď!
Sotvaže domyslí, kde se tu vzal
náhle ten myslivec švarný,
na čapce pírko havraní,
a zrak tak ohnivě žárný? –
A před hudci dukátem zazvoní
a pěkně se panně ukloní,
a rázem již oba jsou v kole –
45
I zvučí trouby a píšťaly
a skřipky tak bláznivě znějí
a s hříšnou pannou cizí host
v divokém zmítá se reji.
A tančí, víří, skok a spěch,
že panně v hrdle vázne dech
a hlava jde v závrati kolem –
Tu náhle, k zemi jak schýlí svůj hled,
se zachví a úděsem zbledne –
běda, na noze druhově
koňské kopyto shlédne!
I marně chce prchnout, z úst dere se vzlyk –
jak v kleštích svírá ji tanečník
a divokým chechtá se smíchem.
A na půl živa víří dál
v obětí hrozného druha,
až poslední zvuk vydá píšťala
a poslední struna se trhá –
V tom blesk vzplá s hromu rachotem –
Druh zlý, jak propad by se v zem,
a panna mrtva klesá.
46