Baláda.

Baláda.
V době, z které nezbývá již známek, v rybníku stál kdesi krásný zámek, byl pak velký rybník ten samým pivem naplněn. V hradě, jenž stál v červenem tom moři, krásná dívka trávila věk v hoři, nad cimbuřím stávala, s touhou v kraje volala: „Kdo chce za svou manželku mne míti, do tohoto musí zámku vjíti, však ni plavbaplavba, ani loď v blaha chrám ho neprovoď.“ Žíznivý tu jinoch kráče maně, neví ničehož o krásné panně, a jak libý seznal mok, na dno vyssál piva tok. 34 „Aj, ty hochu švarný, pojď pak ke mně, ty jsi sladký pocit zbudil ve mně, s tebou jenom spojená mohu být blažená.“ Jinoch dí tu: „V bludu vězíš, drahá, mníš-li, že mne láska vede blahá, já jen pivu k vůli pil, rybník z žízně vyprázdnil. Libě však mi zněla tvoje slova, že bych pro tebe jej vypil znova, nuž tak poslyš lásky hlas: naplň rybník pivem zas!“ 35