ZAVEDENÝ OVČÁK.
[31]
Pásl ovčák, pásl ovce,
na zeleném na palouce.
A že sobě v srdci stýskal,
na píšťalu smutně pískal.
Kde se vzala, tu se vzala,
krásná panna před ním stála.
„Proč, ovčáčku, proč si stýskáš,
na píšťalu smutně pískáš?
Pověz, co tvé srdce souží,
po čem stůně, po čem touží?“
„Celý den já pasu ovce,
žádná panenka mne nechce.
Kabát nemám vyšívaný,
ani klobouk premovaný.
33
Pentlí nemám na střevíci,
místo šavle – lískovici.
Halenu já nosím prostou,
dukáty mé – v trávě rostou.
Chudý jsem, jak kvítí v poli,
a proto mě srdce bolí.“
Dotkla se ho rukou jemnou –
„Pojď, ovčáčku, pojď ty se mnou!
Zavedu tě v zámek zlatý,
šat dám tobě přebohatý.
Kabát stříbrem vyšívaný
a klobouček premovaný.
Krásné pentle na střevíci,
drahokamy na šavlici.
Dukátů vždy plný míšek,
jak na louce pampelišek.
Nebude se víc ti stýskat,
veselou si budeš pískat.
34
Pískat zlatou na píšťalu,
nepozná tvé srdce žalu!“
Nechal ovčák stáda, nechal,
s krásnou pannou ruče spěchal.
Zavedla ho k velké hoře,
otevřela zlaté dveře.
A když byli v lůně hory,
zavřela ji na závory.
Kdy ovčáček z hory vyšel –
nikdo nikdy neuslyšel.
35