NEVĚRNÝ MILÝ.
[61]
Jede junák na koníčku,
doubravinou, při měsíčku.
Zelenou si jede cestou,
za panenkou, za nevěstou.
V hedvábném ji veze šátku
zlatý prsten, na památku.
A jak jede, na paloučku
lesní panny tančí v hloučku.
Tančí, tančí nožkou bosou,
po pažitě, noční rosou.
Vlasy mají rozpuštěné,
lesní chvojkou propletené.
Plynou lehce jak ta mlha,
jedna krásnější než druhá –
63
Když mládence uhlídaly,
tak si na něj zavolaly:
„Zastav, hochu, zastav oře,
tančit pojď, než vyjde zoře!
Vesele se zatočíme,
kvítím tebe ověnčíme.
Kdo se pustí v kolo s námi,
kouzlem se mu mysl zmámí.
Jako by se napil vína,
na celý svět zapomíná.
Tančí s námi do svítání,
chtěl by tančit do skonání.“
„Nemohu já stavět cestou,
domů jedu, za nevěstou.
V hedvábném jí vezu šátku
zlatý prsten, na památku.
Musím jeti, musím hbitě,
doma chci být na úsvitě.“
64
„Nepospíchej, zůstaň chvíli,
ještě daleko den bílý!
Daleko je do svítání,
hoj, skoč v kolo bez váhání!
Dokud noční rosa leží,
lehčej noha k tanci běží!
Pojď, než měsíc před dennicí
zhasí svoji bílou svíci!
Nežli hvězdy nebem zblednou,
než se mlhy z lesů zvednou!
Zatočíš se s námi kruhem,
vítaným nám budeš druhem.
Až si s tebou zatančíme,
k panence tě propustíme.
Na koníčka sedneš hbitě –
doma budeš na úsvitě.““úsvitě.“
Mládeneček s koně skočil,
vesele se v tanci točil.
65
Do kola ho panny vzaly,
překrásně s ním tancovaly.
Tancovaly bez oddechu
po jahodí, trávě, mechu.
Lesní panny, samé klamy,
kouzlem hocha mysl zmámí.
Jako by se napil vína,
na celý svět zapomíná.
Tančí s nimi do svítání,
chtěl by tančit do skonání.
A když prchly v šero lesa,
mládeneček na zem klesá.
Běda, hošku, lesní víly
do smrti tě utančily!
Ráno, jak se rozednívá,
panenka se z okna dívá.
Dívá, dívá do daleka,
na milého marně čeká.
66
A tu na pěšině venku
slyší zvonit podkověnku.
Skokem byla ze stavení,
v ústrety šla bez prodlení.
Hle, tu cestou nad potokem,
sám jde koník tichým krokem.
Smutně sivou hlavou třese,
krásný šátek v zubech nese –
Šátek vzala, rozvázala,
našla prsten, zaplakala...
„Oh, můj milý, kam jsi spěchal,
kde jsi svoje srdce nechal?!
Proč jsi se k nám nenavrátil,
pro koho jsi život ztratil?“
Marně pláče, slzy roní –
milý nepřijde už pro ni!
V doubravině na palouce,
nevěrné mu puklo srdce.
67