RUSALKA.
[73]
„Nechoď, synku, do doubravy,
škoda tvojí mladé hlavy!
Na jezírku, jak se smráká,
vodní ženka hochy láká,
vábí, svádí, po nich prahne,
k sobě do vody je stáhne –
do vody, jež zimně mrazí,
sluníčko kde nevychází,
měsíček kam nezavítá,
hvězdička se nezakmitá,
a kde křídlem netopýra
černá noc se rozprostírá –
Střež se, synku, vodní ženky,
zůstaň raděj u panenky,
pomysli na věk svůj mladý,
matčiny dbej moudré rady!“
Divnou krev má synek v těle,
srdce, jako oheň vřelé,
75
jakby schvácen divomocí,
klidu nemá ve dne, v noci –
Tajemná ho síla žene
do doubravy, do zelené,
vodní tůň kde mlčenlivá,
krásnou rusaličku skrývá.
Nepomyslil na věk mladý,
dýmem jsou mu všecky rady,
čarodějný hlas ho volá,
nebrání se, neodolá –
Za večera, po klekání,
spěchá polem, spěchá plání,
až mu doubravina ztmělá
nade hlavou zašuměla,
zašeptala divné zvěsti
o zradě a o neštěstí...
V hloubi lesa, světu skryta,
jezírka hlaď pozasvítá,
tichá voda, nepohnutá,
nad ní svítí vrba dutá,
nezazpívá na ní ptáče,
v sítinách jen vítr pláče...
76
Hle, tam z hlubiny se zvedá
panna, jako luna bledá,
mlhavého do závoje
halí luzné tělo svoje,
rozpuštěné zlaté vlasy,
věnčí vínek z vodní řasy,
oko krásné, oko laně,
hoří čarně, nevídaně,
ňadra, jako ve dvojici
holubice s holubicí,
zardělí jsou její rtové
jak dvě šňůrky korálové,
slavičí jak rokot šerem,
zní hlas její podvečerem:
„Pojď, můj hochu, pospěš ke mně,
sladší voda, nežli země,
vlnka chladí, vlnka líbá,
v sladký sen tě ukolíbá –
Pojď ty za mnou do hlubiny,
kde svět cizí, kde svět jiný,
překrásné tam spatříš kraje,
zlaté ořeší kde zraje,
77
prostřed louka zelená se,
stříbrná tam laň se pase,
na té louce, prostřed kvítí,
skleněný se zámek svítí,
pavláčku má z rybích kůstek,
oblázkový k němu můstek.
A v tom zámku sama dlívám,
skvoucí poklady tam skrývám,
červánky když nebem hasnou,
zlato mi tam zoří jasnou,
hvězd kdy není na nebesku,
perly mé tam skví se v lesku,
noc když temná, bez měsíce,
stříbro svítí tam, jak svíce.
Co tvé srdce, co si žádá,
dám ti, hošku, dám ti ráda,
pod voděnkou, pod zelenou,
navěky tvou budu ženou,
svatební až začnou hody,
zaplesají tiché vody,
rybka s rybkou tančit bude,
větřík skočnou pozahude,
78
lesy k tomu pozahučí,
bílou růží vody vzpučí...
O půlnoci – bez závoje –
budu, hochu, všecka tvoje,
smíš mě laskat, v náruč bráti,
líčko moje celovati,
a než den vzplá bílým jasem,
zlatým opředu tě vlasem,
než se ptáče vzbudí v háji,
ňadra má tě zkolébají,
a než rozvije se kvítí,
smíš si věneček můj vzíti!vzíti!“
Bílou náruč otevřela –
hochovi krev varem vřela,
ohýnek jí vyšleh z očí,
hochovi se hlava točí,
zlými čarami jak zmámen
do vody pad – jak ten kámen...
Objala ho rusalička,
polibky mu zamkla víčka,
v hloub ho táhla zelenavou,
79
opředla ho vodní travou,
a než ranní zář se rděla,
vyrvala mu srdce z těla –
Běda, synku, nikdo z lidí
živého tě neuvidí!
Panenka tvá do závoje
smutna skryje líčko svoje,
a máť sirá – kam jen vkročí –
vypláče si pro tě oči...
80