IX. Věru, ten jihočeský kraj

IX.
Věru, ten jihočeský kraj Věru, ten jihočeský kraj
svým kouzlem cele mne zajal. Tož, abych shléd’ jej trochu blíž, já v stanici kočár si najal. A tak jsem dále cestoval v té arše starožitné a mnohé, známé zřel krajinky, lesy i vody třpytné. Oh, nejednou borů pod chvojí zastavit musil kočí, abych tou krásou zelenou nasytil srdce i oči. A nejedna stará myslivna, s parohy na průčelí, z lesů mi na pozdrav kynula – A dále zas krajem jsme jeli. 26 Podle cest staré topoly putují věrně s námi, a kraj kol všude vítá mne, jak starý, dobrý známý. I dívám se po každém milníku, po každém v poli kříži, oh, ke každému tu místečku dávné se zkazky víží. A každý tu koutek, jak v pohádce, pln kouzel je a divů, a všude, kam shlédneš, tam pověstí, jak mechů na starém zdivu. Hle, tu už skála, kde poustevník před světa ukryl se shonem – A v opuštěném tam údolu, jezírko s propadlým zvonem... Tu vrch, kde zlého rytíře odnesl čert i s hradem – a tam, hle, zakletý pastevec se zkamenělým stádem. 27 V údolí starý, pustý mlýn, zarostlý v divokém trní. – Tam o půlnoci houká sýc a kostlivci melou tam zrní. Tu zámek, kde bys za noci jistě se strašidla zalek’. A tam, hle, smutné je bojiště z neslavně prohraných válek – Ba, všecko tu opředla minulost v šedé své pavučiny, a všude, kam hneš se, zašlých dob provázejí tě stíny – – 28