XI. Ba, hezkou chvíli tu pod stromem

Karel Dewetter

XI.
Ba, hezkou chvíli tu pod stromem
Ba, hezkou chvíli tu pod stromem
v dumách jsem hlavu věšel – Pak, dojat kouzlem vzpomínek, já do kostela vešel.
Tam nejeden obraz a náhrobek o dávných ti vypráví dějích, a staří tu rytíři v hrobkách spí – Buď pokoj popelu jejich! A staré cechovní korouhve, pokryté pavučí, prachem, svítí tu v šeru tajemně svým zašlým stříbrem a nachem. Na kůru s půvabem baroka lesknou se píšťal řady. Oh, před léty v jich ladný šum já mísil soprán svůj mladý! 31 Tenkráte pro hudbu kostelní já, věřte, mocný měl zápal. Jednou jsem dokonce bubny tlouk’, zhusta však měchy jen šlapal. A často já skvěl se, jak ministrant, ve světle oltářních svící, a v nádherných tu sníval snech – biskupské o čepici... Oh, dětské sny – jsou dětské sny! Dnes ruce nad nimi spínám. Teď dál však z míst těch posvátných! Já chci se zas podívat jinam. 32