MOJE NAROZENÍ.

Karel Dewetter

MOJE NAROZENÍ.
Já v malé se narodil dědince, již na školní nenajdeš mapce, je všem našim vesničkám podobna, jak rosná kapka kapce. Zvonička v stínu starých lip a kol ní chaloupek trošku, v okénkách muškát a laskavec a stříšky z omšených došků. Na návsi zelený rybníček, ne větší, nežli louže – v létě tam znívá žabí zpěv a v zimě tu mládež se klouže. A nad potokem, na můstku, svatý Jan sklání se se zdi, v rukávech hnízdí mu vrabčáci a pryč má pětihvězdí. 54 Pod lesem, jak chýš betlémská krčí se pastouška stará, a při silnici pod hrušní,hrušní kovárny výheň hárá. A za vsí zámeček s věžičkou, kde kavčí rodinky hnízdí – Park zpustlý, s bezy a jasmíny, a starou broskvoní při zdi. Při zámku dvůr – v něm nízký dům, kde kdysi, v pokojík stinný, sletěl jsem se své hvězdičky na lokty maminčiny. To bylo v říjnu, kdy víno zrá a jeleni volají z lesů – Hoj, posvícenská muzika mě na svět vítala v plesu! Basa mi na pozdrav bručela, klarinet k tomu pískal, a já jsem při tom v kolébce vesele na svět vřískal. 55 Ba, proto mám tak hudbu rád a povždy se sháním jen po ní, a v srdci mém čistá radostnost stříbrnou rolničkou zvoní... *** Zvěst, k důchodním že přilít’ čáp, vískou se rozlétla v krátku – I začali chodit k nám sousedé, z chaloupek, chalup i statků. Věru, že jako procesí k nám tenkrát táhli se řadou, a každý řečmi jen oplýval, ten přáním, onen radou. Sám rychtář se tu zastavil a v rozpacích drbal se v hlavě, ba, ústa prý na mě otvíral, jak bych spad’ s měsíce právě. 56 A kovář přišel v zástěře, podkovu nesa v pěsti, ji pod kolíbku mi položil, „aby mi přinesla štěstí“. Žid, kupec – aj vaj – v kolíbku svůj nos mi začal strkat a prohlížel si mě tak bedlivě, jak nově ražený dukát. Pak radil, bych se obracel vždy na východní stranu – bude-li mi tam štěstí přát, že Rotschildem se stanu. A kořenářka babička pod hlavu vetkla mi routu, bych od zlých mocí chráněn byl, v jich kouzel neutkvěl poutu! Ponocný, starý granátník, jenž v ohni kdys bojoval mnohém, uctivě se k nám přiklátil s lucernou, píkou a rohem. 57 A při tom vztýčil šest svých stop, až k stropu sáhalsahal málem a salutoval, jak by stál před samým generálem. Pak fořt náš přišel, v ruce hůl a na rameni dvojku, a pro zdraví mi v kolébku dal jalovcovou chvojku. Naposled správec ze zámku přichvátal v kabátě s šosy, před nímž se uctivě skláněly veškeré vesnické nosy. A šňupl si a divil se: „Jak dlouhé už klouče má vlasy?! Porostou-li mu tak strašlivě, bude z něj rebelant asi!“ Ba, s takou hřívou sotva kdy mě lepší čeká osud! Nic naplat – hříva mi rostla dál – a tak jsem tím rebelem dosud. 58