STARÁ IDYLA.

STARÁ IDYLA.
Kam v dálku mě to dnes unáší vzpomínky obláček bílý? V zámecké zahrady tichý kout, dětinné do idyly. Prastará, dutá moruše tam při besídce stála, kde často se mnou se těšila správcova dcerka malá. Mně sedm let bylo, jí deset snad, – ba, sotva já dosáh’ jí rámě – však se sluníkem a v kloboučku podobala se dámě. A ráda mě měla, bůhví, jak já něžné to srdéčko získal! Snad, na vrbovou píšťalu že jsem tak krásně pískal. 59 Snad, že jsem zouval jí střevíčky a ve vlasech stužku jí vázal – bůhví, já na to družky své nikdy se neotázal. A zpěvná byla jak pěnička má přítelkyně malá – Však přec jen někdy, potají, v koutku si zaplakala. A jednou, kdy jak rosou květ očka jí svítila tmavá, mně svěřila, jak divný sen přečasto se jí zdává. V něm mrtvá její maminka, bělostným oděna šatem, překrásnou zelenou alejí jezdí k ní v kočáře zlatém – A vzácné vždy květy jí přináší s tak milou, líbeznou vůní, a slibuje, že si ji odveze, by navždy už zůstala u ní. 60 Tak říkala – v snech čekajíc dychtivě na matičku... Den ze dne byla smutnější, den ze dne bělejší v líčku... A jednou, vítr podzimní kdy pustou se zahradou honil, v zámecké vížce starý zvon mé družce hodinku zvonil... Pak ověnčili ji růžemi a bílým ji oblékli šatem – Tak maminka zelenou alejí ji odvezla v kočáře zlatém – – 61