V. Ba, dlouho ta jízda nám trvala,

V.
Ba, dlouho ta jízda nám trvala, Ba, dlouho ta jízda nám trvala,
ač dolů jsme letěli hromem. Konečně, konečně na zemi! Stál jsem před naším domem. Tam v průčelí můj relief se dívá z kovové desky – „Zde žil a zemřel“ – A tak dál – A pod tím – „básník český“. Jsem dojat – – A teď k družce mé a mého srdce paní! Hle, zrovna prý odešla na hřbitov! Nuž, tak jsem se pustil tam za ní. U svého hrobu já našel ji, tak truchle tu chýlila šíji – – I vzal jsem ji něžně za ruku: „Neplač – vždy vidíš, že žiji!“ 137 A ona zří na mě v úžasu, věru, jak na zjevení – Pak v náruč mi klesla, volajíc: „Teď vím, že smrti není!“ A za polibkem polibek mi na rty i na čelo padal – „Drahoušku, nikdy jsi na zemi tak krásně nevypadal!“ Nuž, pak jsme na mé mohyle společně zhasili svíčku a sedli si jak dva holoubci smuteční pod vrbičku. Tu musil jsem jí vyprávět o životě svém novém, i o tom, jak vznáším se na nebi v kabátě blankytovém. Jak od radosti k radosti na šumných křídlech lítám, a jedno jak slunce nám zapadne, tré jiných vychází tam. 138 Ba, blaží nás tam napořád jen zlaté světlo denní, a tak nám tam netřeba svítilen, a ponocných vůbec tam není. Co pak se umění dotýká, to v nebi vlastně je doma, zvlášť básník tam na samých vavřínech bohatě ustláno má. Všade tam samá jen radostnost a žádné tě netísní trudy, a hudba tam a na zemi – to vpravdě, jak nebe a dudy. Tu družka má dí toužebně, hladíc mi aureolu: „Oh, až budeš musit zas do nebe, pojedem tentokrát spolu.“ 139