VI. Kráčel jsem stopami vzpomínek

Karel Dewetter

VI.
Kráčel jsem stopami vzpomínek
Kráčel jsem stopami vzpomínek
a mnohá místa zřel známá. Nakonec v kraj mé mladosti nesla mě touha sama – –
Ba, musil jsem ten vidět luh, nejdražší mezi všemi, ten koutek, po němž i na nebi přečasto zastesklo se mi. Hle, tu už milou zřím krajinku, tak zadumanou a tesknou, kde v klidných, zelených rovinách rybníky stříbrem se lesknou – A zdravím lesy a pahorky a údolí a stráně – oh, častokrát já rozteskněn i v nebi myslil jsem na ně! 140 A tam už drahé mé městečko zelenou zdraví mě bání! Je všecko tak tiché, jak před lety – ba, nezměnilo se ani. Má každý dům svou starou tvář, děkanství, zámek i škola a z každého koutku vzpomínka zvroucnělým hlasem mě volá... A z každého koutku rojí se dob dětských stínové plaší, že jsem tu už jen jako duch, nijak je nezastraší. Ba, braši ti jak pavučí našince opředou tu – Což nevidíte, že mrtev jsem? Tož zpátky zas do svých koutů! 141