PRAHA ZPÍVÁ!

PRAHA ZPÍVÁ!
Svit rána roztrh’ závoj mušelínu, níž padl k zemi, ke dnu Vltavy a Praha zrůžověla, růže v klínu, tak mladistvá a pružné postavy. Poseta rosy perlami a za trůn horu, vládkyně země, slunce u nohou, hor modrých věncem dálném po obzoru svůj purpur rozvlnila oblohou. [Slyš! sfinga tknuta sluncem, Praha zpívá:] 15 „V mých očích nová jitřenka se nítí, dech hluboký a volný zvedá hruď, má svěžest mládí moje žilobití, jak z ocele je těla každý úd. Čas ponížení minul; jak se přímí pokorná šíj a hlava skloněná! má doba přišla. Zraky věšteckými zřím v budoucnost, jež slávu znamená. A roste podle slova Libušina, že dotýká se nebes hvězdných sfér a korunou mi skráně obepíná, měst kvetoucích jsem matka, slavných dcer. V Evropy středu trůním vyvýšena, svou krásou okouzlující jsem květ, jak Belkis, královna, kdys ponížena, mě obdivovat přijde celý svět. V mých přístavech se lodi shromažďují, pod tíží nákladů se nořící, co lodi okřídlené poletují nade mnou, sbory vojsk to vířící. 16 Ruch práce hymny oslavné mi zpívá a v jedno splývá s ruchem života, má krev! jež bouří plamenná a divá, jak žilstvem ulicemi klokotá. Tu národové světa v pestré směsi se promíšejí, jeden shon a rej, sem seběhlí jak u Betlema kdesi, své hlasy mísí v moji epopej. A ze mne prýští život v národ celý a řeč má hlaholí tu líbezná, vymýcen plevel, kořen odumřelý, v tvář věčnosti se cítím vítězná. Ať věky jdou, má sláva neumírá, můj den, jenž vzešel, nemá západu, má náruč v dál i šíř se rozestírá, můj růst je bez konce a bez pádu. Jsem Mekka Slovanstva, jsem výhní jeho, jak Vestálka já nad plamenem bdím; jsem život nesmrtelný Vzkříšeného, jen dím a silou jeho burácím!“ – – 17 A sotva ztichla, vzkřik’ ruch z města zdola a přeléval se vzduchem, rostl víc, řval ulicemi, z továren a věží volá... Skví Praha, slunce nad skráň zvedajíc. 18