RACKOVÉ V PRAZE

RACKOVÉ V PRAZE
To ve vzduchu je pohádkový rej, slyš křídel tep jak úder vesel, křik rozjásaný v to se mísí, hej; ty, druži ptačí, jen se vesel! Neb dávno čekali jsme už váš voj a vyhlíželi toužně v dáli, a když se zjevil na obzoru, hoj, z nás radoval se velký, malý. Vždyť s vámi pohřbíváme zimu, již i Vltava se probudila, v okovy ledné dupla, svrhla tíž, to není už ta zasmušilá! 53 Jak zrcadlo teď před vámi se stře, hlaď ocelovou svému hosti jak nabízela by mu v pokoře vděk jeho ptačí marnivosti. Ej, jak výš trysknou hned jak vřídla proud, hned sklouznou níž jak vzducholodi, jak chtěli na vlnách by spočinout, však v letu jenom zobce zbrodí. Však ve výši už krouží zas jich let a kreslí křivky v jasném vzduchu, jak dovádivé děti tam, zas zpět, tak plni hravosti a vzruchu. Teď skanuli, ej, proudu do víru a plují řekou v ladné změti, že řek’ bys bílé loďky z papíru to pustily v proud hravé děti. Ne, spíš jak z vln těch růže leknínu by vlály, vypučelé ze dna, a mění v zahradu teď hladinu, než vzletí havěť neposedná. 54 Co jiní spočinuli na jezu na hradbě dvojí v unavení, podobni girland bílých řetězu, pod nimiž peřeje se pění. Snad hudba vln že zní tu bouřněji a jest jim moře symfonií, a naslouchají utajeně jí, se opijíce nostalgií. Ne na dlouho, neb na nábřeží již dav sběhl se je uvítati; nuž, aeronauti, vzhůru, směle výš, výš, vzduchu ptačí akrobati! Slyšíte jásot? to vám pozdrav zní a dětské ručky vstříc vám vlají; ne věnce, dary trochu groteskní vám házejí a podávají. To na tabuli naší Vltavy vám na počest hod strojí se tu, a z davu zabouří křik hřímavý, kdo z vás-li uchvátí dar v letu. – 55 Tak rok co rok se k Praze vracíte, že zdá se, stala se vám drahá, ba, sympatie vaše neskryté nám dí, jak krásná naše Praha! A my? zas horoucněj’ ji milujem, když politikou k ní jsme zchladli, a ožíváme prvním čistým snem, že bychom život za ni kladli! 56 NÁŠ MONSALVAT
[57]