CHRÁM SV. VÁCLAVA NA ZDERAZE

CHRÁM SV. VÁCLAVA NA ZDERAZE
Jak fénix z hranice se z ssutin zvedá památka Otců, pomník zbožné víry; zrak jeho, zdiven, v nové časy shlédá v ten obzor známý, daleký a širý, den nový nad nímž zář svou rozprostírá, splněný otců sen! a naděj, víra! Kraj svoboden a národ dnes je volný, ne rabů rod už, jak jej kdysi vídal v okovech ducha, na rtech stesk jen bolný, když žaluje svou bídu, k nebi vzhlídal a do Knížete svého prosby vtělil, jež k nebi vznésti sám se neosmělil: 84 „Václave Svatý, dědici té země, s nebeské výše viz tu naši bídu, jsme národ tvůj, jsme, Kníže, tvoje plémě, ó nedej zahynouti svému lidu; tři sta let neseme už jho své v pláči, pros za nás, ať Bůh sejme, co nás tlačí!“ A v šerých ssutinách, sám opuštěný, v měsíčných nocích své tu ruce zvedal, hlas úpěnlivý opáčily stěny, by rodu jeho zahynout Bůh nedal; dědictví jeho porobu by zkrátil, v zem Českou požehnání zase vrátil. Když venku života ruch hřímal kolem, dál Kníže Svatý prosit neustával; národa svého ztravoval se bolem a mučenické krve jemu nával jak obětní plam znovu v ranách planul, by s vůní modliteb výš k nebi vanul. Ó div zázraku! hle, národ obrozený už z poroby vstal, spadly pout mu kruhy, Svobody den mu vzešel drahocenný a nad ním mír se sklenul, oblouk duhy; budoucí slávy vítá příští nová dědictví svaté, země Václavova! 85 A národ vděčen s plesem díku svého sem k svatyni se Knížete teď vrací, ze ssutin zved’ ji, skvoucí pomník jeho pro pamět rodu, příštích generací; sem vděčnost svoji tesá do kamene, ať v tisícletích vnuk se rozpomene! Václave Svatý, Vojevodo, Kníže, dědici naší země z tisícletí, pomni nás v bídě, stůj nám povždy blíže, neb tvé jsme plémě, rodu tvého děti; jde jeden výkřik z Čech dnes srdci všemi: „Zahynout nedej, národu ni zemi!“ 86 Emauzy
[87]