STESK DUŠE.

Karel Babánek

STESK DUŠE.
To na podzim již bylo, mlhy v horách se střely po lesích, vzduch jimi vlhký byl studený – jak musselínem potáh’ by celý kraj, v dál stajený se ztrácel. Na zvráceným jsem obrazem stál břehu, ve vodě zvlněně se stromy chvěly, a oblaka s předtuchou blízkých sněhů nad zemí propadlá nehybně stála. Klid opuštěných míst se vlekl kolem, stesk zašlého, chvil důvěrných kdys dávno – dech květů svadlých s pokoseným stvolem, trav posečených již na loukách duše. 31