ALLELUJA.

ALLELUJA. 600.
Dřevo kříže odhaleno. Po dopěných pašijích chmurným chrámem výtky lkají v bolných improperiích, k pocelu ran Páně spasných kněz, lid Říma kleká, na Petrova nástupce však marně dlouho čeká. Tísní davů k posledu mnich pod kápí se potácí, líbá pokorně jen hřeb, co z jizvy nohou krvácí, nedbán ven, div neudupán s kleslou hlavou v pláči – k oltáři zrak upjat lidu – pod jhem vin se vláčí. Ale nikde Svatý Otec. Nejde v očích lidu bos, o veliký smíru pátek vzývat Boha na odpros, který snad jim chystá soud zas Longobardů meči, pokáním ač obmyti zde na modlitbách klečí. Či mstný hříchů jejich anděl peruti pne nad obzor, na odplatu zla by sálal nebe žár, sil hlad a mor? Lká jich kněz a otec sám kdes, před lid v slzách váhá, kdy lstný sok se zhoubou jim i s pluky pekla spřáhá? Slyšel Bůh kdys jeho prosby. Mor když kácel v tlupách lid, země útroby jak spěl by spoustou mrtvol udávit, by v ní nebylo ni pídě pro sémě a klasy – Řehoř biskup zřejmě zvedal k nebi přímluv hlasy. Jak mnich prostý veřejně se kál, jda v čele průvodu, provaz na šíji. A zázrak: U Tibery přechodu 91 v oblacích již Michael meč pokut v pochvu vložil, minul mor. Řím vládou světce na léta zas ožil. Byl mu moudrým otcem dbalým, pečlivou mu matkou byl, chorobný a kmetný Řím ač hrůzou skonu tetelil z návalu se Longobardů. Věky stál, dob věky, dokud bouře severu mu nervou hrdé vděky... Zlatý Řím a věčná vláda... Vzpřáhnul Vandal pěst a Goth – dávné slunce klesá kvapně běd a hanby do mrákot. Zlato, mramor, hradby, chrámy – nádoby jak hlíny kovová pěst drtí v střepy. Soumrak dní, tmy stíny. Co zřel v dumách Ezechiel, s jeho knihou na ambon stoupal Řehoř. V plném chrámu tiš a děs a vzlyk a ston, jak z úst duní kazateli, bolestí se lámou slova nad rodným mu městem, slávy Hakeldamou. Kroužil sup již nad mrtvolou, Ariulf i Autharis. O chudé přec nemdlí v péči, ač ví papež: Řím byl kdys... Agilulf hřmí do hradeb. Mír biskup zlatem platí, vida v slzách: jak psí smečky odvlékáni jatí... Římané až do Gallie na trh štváni v otroky měnou za lup dávných otců s nečestných slz úroky. Barbar v ústup; pěst mu zlatem výkupu jest těžká. Kdy teď mír a pokoj v městě, kde jen Řehoř mešká? 92 Nejstarší kmet biskup konal za něho dnes obřady. Chrám se prázdní. Jarního dne svěží vanou prochlady kadidla v něm vonnou mlhou, slunný jas jí proudí, třpyt a barvy zdob a maleb na objevy loudí. Ticho smutků velebných. Jest po výtkách a bolestech. Pukla ondy Golgotha, vlál zahradou však míru dech k odpočinu Pána v hrobě; oliv pod korunou ni vzdech země nechvěl tiší poklidnou a slunnou. Sluncem s klenby do podlahy chrám je kříže zatopen. Tak jezero Genezareth snilo v tuchách jara sen, kol co smavé luhy tkaly květy na výzdobu k jitrům blahých záslibů: Pán přijde, vstana z hrobu! Se zlatých stěn basiliky obrazy však mosaik hledí přísně: sevřené rty tají němý bolu vzlyk, z apsidy zrak Kristův velký dolů s výtkou bádá: kdy zde dnes i bludné ovce, kde dlel pastýř stáda? Časné jitro soboty mlh závoj bílý odstýlá chvějnou dlaní s východu; dnem Campania posílá omladlých niv sladké vůně Římu na pozdravy – – K Lateranu proudí lid, lnou křtěnců sněžné davy. Zlatý oheň u prahu jak Horebu plá žhoucí keř, v klenby mořích modravých ač tone dosud baptisteř. Ticho touhy čekavé. A pojednou v ně slétlo slovo hluboké, v stěn šeru Kristovo jde světlo! Plným hlasem jáhen bílý slavné jásá Exultet, dojetím ač hled mu vlhne, nadšením se vlní ret. 93 Plesem andělů zvuč nebe, okruh země jásej, noc minula, dní se, den jest! – pěj a mluv a hlásej! Raduj se i matka církev z nových dětí obrodu i chrám tento ozvěnou hřmi dálných lidstva obvodů! Z bohatých žní lásky, bratří, slavte vy též Boha – – Z hlubin vděku ručejí vře hymnu proudná sloha. Svatý Otec od andělů slyšel tento jasný zpěv, zlatem psal jej v antifonář Ducha ondy na výzev v holubice sněžné zjevu u perutí vanu. Dnes ho nedbá? Zpěv úst lidských Bohu na úhanu? Vzplanul paschál, hoří lampy, pod vod svatých křestný zdroj katechumen kloní skráně k očistám a na úkoj touhy svaté; bílou řadou na mramoru leží a již u oltáře stupňů ku mši stanou kněží. Sloupy kadidla se vinou v oken pruhu k nebi výš, Alleluja zní dvou chorů – – K oltáři kdo chvátá blíž? Vrou a kypí do jásotů Alleluja plesná, tichnou, mrou jak oddech blaha rajských vidin ze sna. Svatý otec v černé říze, kterou nosil dřív jak mnich, než mu klíče církve v ruku kladl Bůh, dlí něm a tich na kolenou v úklonách, kdy dary Obět mění, až mše končí. Před papežem údiv, mlkne pění. A tu Svatý Otec sám, jak náhlým vidmem dojatý, ramena pne k nebi, pěje: „Vespere autem sabbathi..sabbathi...“ 94 Pěvců chór mu do nápěvu vpadá k doprovodu a hned bouří „Magnificat“ v hlasů ladnou shodu. Kolem oltáře jdou kněží vonných dýmů v záplavě, na svůj stolec stoupá papež – a lid, hlava na hlavě, hlasy mísí do jásotných posledních slov zpěvu, volně v nich by oddechnul si z obav na úlevu: Se svým lidem Svatý Otec přece slaví Paschy hod a Řím tedy pevně stojí bez pohrom a bez nehod. Nehněvá se Bůh; kněz jeho pokorný, kmet svatýsvatý, modlitbou zas oddálil meč výhní hříchů vzňatý... S hrdla provaz odpoutává, na šíj klade pallium; stojí zas tu velekněz. Vše v divu slouchá jeho rtům: „Bratří ctihodní, můj lide, zpověď mou i vaši slyšte kajicně. Ples Paschy buď vám slzou dražší. Sluha sluhů, nedbám s láskou o svěřený sobě lid? Měj svůj chléb, jdi cestou výše, kam zve ducha spásy svit! V noci té, kdy v potu krve Pán lkal oliv sadem, s jáhnem městem jdu: mře člověk u fontány hladem. V památný den večeře, kdy sytil Pán i Jidáše, spící Řím zda zradu, zradu nad chudým tu nepáše? S chlebem, vína krůpějí než jáhen k nám se vrátí, klečím u bratra. A smrt už v objetí ho chvátí. Sprahlé rty mu rosím vodou, slzou čelo mrtvolné, šeptám slova rozhřešení. Vzdech jen tísně úbolné – pokojně mi bez výčitky žebrák chladne v klíně. Měsíce svit v očích bílých zrcadlí se sině. 95 Z fontány mu čistou vodou k pohřbu myju nohou prach; prachem chodil, kalem brodil života se po cestách... Duše u nebeské brány o vstup žalně prosí, z kalu země bolnou slzou očistnou se rosí. Do vpadlých mu důlků tlačím otevřený v dálky zrak – nehleděl jím pouze k nebi, do bílých jen do oblak... Duch ač vin má odpuštění, v bolestném dlí znoji, než se touhy balsámem i jízvy ran mu zhojí. V kříž mu kladu ruce na hruď, jak je spínal k modlitbám: vejdi, duše, s chvalozpěvy za své kříže v blaha chrám! Vždyť k vám ruce pjal jen marně za soucitu duhou v slunci lásky hasnoucím, mně neznám, ač jsem sluhů sluhou. V loži mém teď leží mrtvý, jak bych já byl umřel sám, mně jak byste vy umřeli, mrtvol jichž se ostýchám. Lid můj lásce Boží mrtev“... Mráz a ticho děsu. Svatý Otec pláče. Tiš. A davům ku otřesu: V očích tisíců tmí náhle nenadálý chmur se mrak. Jak by chrám se puklou stěnou chvěl a lámal u vln vrak, po hlavách se převalila deštná smouha mžikem – pláč a pláč. Chrám lítosti se bolným vlní vzlykem. 96 Svatý Otec povstává zas od pokleku se země. Hlas mu otecký šum klidní tklivou mluvou dojemně: „Lide můj, já bál se Boha, míjel vaše tváře, ze studu jsem nestanul tu dva dny u oltáře. Rány Páně na kříži jak neznámý jsem líbal mnich, u svěcení vod a ohně v šera kryl se útajích. Až kdy Alleluja zní, zřím u vidiny žasu – v slov těch plesu Lazar náš jde k nebi v slunce jasu: „S těla v hrob a s duše na soud slzou myl’s mé cesty kal! Alleluja! Dotek lásky kletbu bídy udolal! Alleluja! Čist a smířen po velkém běd pátku úsvitem tuch světlých vanu k věčné Paschy svátku!“ Živ jsem vám, můj lide, opět. Žij i ty, druh pro druha, vždy nám dní pěj „Alleluja!“ bědným bratřím úsluha. Kdo jde kalem, v tmách mře hladem, jsem zde na úlohy: Hledám tě! Můj lámej chléb, pojď, umyju ti nohy! Buď kdy třeba – sluha sluhů, biskup Říma, otec všech – pokorně běd smyju nohy, v běd je slíbám soustrastech. Velekněz pak Boha lásky, v knihách o mši velím: v den, kdy paměť Večeře, ten mrav jdi světem celým! Na mém loži sní sen mrtvých bratr váš, můj v Bohu syn. S naší modlitbou mu země pokojný dej odpočin. Ad vesperam sabbathi jsem vděčně zpíval Kristu – dobou touž měj pohřeb mnou, nám nedby na očistu, 97 světec bídy.“ – Průvod vyšel. – Mosaiky na plochách odlesk dne se chví a smeká v mihotavých třpytů hrách hladinou jak modrých vod, kam chodí píti laně, a háj v tichu poledne ni lístkem nehne maně. V apsidě plá obraz mživý: z paty skály tryská zdroj, jeleni dva kloní hlavy žíznivě vod u nápoj, beránci jdou sněžnou tlupou po lučině květů; nad nimi dlaň z oblaku a žehná dolů světu. 98