POD OBZOREM.

POD OBZOREM. 965.
Den památný večeře Páně před slavností Paschy. Již umyty nohy starcům, odešel i biskup, jen jáhen s oltáře stolu snímá plátna bílá a svěcenou vodou myje obnažený kámen, co pod ním ostatky svatých uloženy v tumbě. Dva v chóru jediní pěvci čtou mu temně a volně žalm výčitek, hoře a lkání, modliteb a vzdechů, v nichž oddaně duše se vzdává hrotům útrap a bolů, když neodvratnou Boha pochopila vůli; z tmy do světla vede a z kalu k viny očistě trudem. Chrám posléze pustý a chudý, bez ozdob a svící. Co tlumený ulice ruch sem tiše doléhá z venku, sám u stupňů oltáře kleká jáhen vetché řízy; leč vida archu holou, místo modlitby tklivé se noří do vzpomínky: Na dlažbě chrámu ležel, rouch papežských odznaky rvala přísná jemu ruka – – Teď v Hamburku vyhnancem žije jako jáhen pouhý – ač od lidu ctěn jak anděl pro svatý svůj život – kde biskup jej Adaldag hlídá z vůle císaře Otty. * Svět z ústraní kostela svého vídal Benedikt v dálkách – měl blíže chudinu svou a duše lačné spásy, jimž lámaje sytý chléb, i ku zdroji pravdy je vodil – a do svaté mluvy Písma, moudrých pergamenů jen chvílemi dul mu vír, by hlava učená v divu se k poslechu zvedla, co opět bouří svět a církev; až učiněn kardinálem, sloupem její klenby. Tu ovšem i nad hlavou svojí stihal slunce a mraky, kde nad tváří země pluly k úleku či vděku. 99 Jak orel vysokých cílů letěl přes Alpy císař, by u hrobu apoštolů na skráň korunu přijal. Chrám jásotným hlaholil plesem k slavným jeho slibům, že bdíti bude o vzrůst spasného stromu kříže, by pod ním kvetl i sever láskou v míru k blahu; Řím viděti nebude nikdy císařova soudu, co budou Petrovy klíče v rukou rybáře lidstva, a svobodasvobodna i volna budiž jeho volba; co z dědictví Petrova druhdy uloupily pleny, zpět církvi Boží vrať se pro obživu nuzných; kdo obdrží Lombardii lénem od císaře, až vypudí Berengara, lidu a chrámů zhoubce, jenž pustošivou rukou Řím vždy ohrožuje – ten přísahej na kříž spásy, chránit Řím i Otce! Pak vzájemnou úmluvou hlásal Řím, Jan otec svatý, že nebudou přátely nikdy císařových soků – – Týž jásot však nebouřil nyní městem věrných slibů; a když se císař modlil nad hroby svatých Páně, než koruna se dotkne žehnaných mu skrání, proč mečonoš Ansfríd Lev stál s nahým mečem vedle? Když táhne pak Otto z města s voji severu nazpět, hrady rozkotat Berengaru, z pout mu jatce vyrvat, in monte gaudii hledí k velebnému zpět Římu (kde příchozi poutníci s písní slavívají cíl cesty, jenž toužnému pohledu zde pojednou se jeví) a klesá na kolena ku modlitbám díků. Pak věrnému Ansfrídu od Lvů vděčně tiskne ruku: „Meč pevně jsi nade mnou třímal, k obraně mé hotov, lsti Říma na odstrachy! Často předkové moji zrad okusili tuto pod úsměvem vlídným. Jih mnoho rodí hadů nohám důvěřivým, co chvátají od severu k hrobům apoštolů.apoštolů, 100 by tady zas pomněla hlava: Jidáš byl mezi nimi. Jak málo tu úrodné půdy v kamení a rumu dob minulých, ač prvou rosena pod křížem krví... V čas opatrná moudrost uhýbá zlu zrady; zde na chlumu Radosti stana, děkuj z návratu domů a doma se v modlitbách raduj z Kristova věrného slova, jež letí světem i k nám jak drobné hořčičné símě.“ Jan papež jak ochránce dobra volal císaře v město; však maje záruky přísah nelstného seveřana a boje se nadvlády jeho – ihned mění sliby, jak jenom v nedohlednu umlkly pádné kroky. Kdež Berengaru otci válkou hrozí císař, syn Berengarův Azzo s papežem se pojí a najaté tlupy Řeků, Saracénů divých se do Říma hrnou v proudech císaři na odpory, kam ochotně svatý otec otvírá jim brány, jak byl by zapomenul, ruka meče a berly že nedávno se tiskly u vzájemných slibech. Zpět severu orlice černá s divým letí tu skřekem a mohutnou perutí mává s Kapitolu k moři, kde půlměsíc Saracénů tone do mraků prachu a v úprku se chytá do lan hbitých lodí, jak vesluje Řek a Moslém s pevniny k Sicilii – zas osadil Otto Řím, kde žádá přísah nových v trest klamů, hodných necti. Město nebude volit již otce křesťanstva volně, jehož nevolil by sám císař a syn jeho před skládáním rukou. Hlas synody hlásá světu z Lateránu síní: Jest sesazen s Petrova stolce věrolomný Jan papež, jenž volán, tu k soudu nestál, obžalob se boje, a na hlavy biskupů z dálky metá klatby jen hrozbu. 101 Jak celé Kristovo kněžstvo pykati by mělo za hlavu, nehodnou vlády nad ovčincem Páně, Lev laik císaři k vůli za papeže volen a ve dni jediném kvapem všecka svěcení náhle jak průtrže nebeských vláh se na hlavu mu řítí. Jsou chmurné již dni podzimu a město klidno. Voj proti Azzovi Otto vyslav do Spoleta, zde s tělesnou jenom stráží čeká na vánoce, by u svatého Petra o slavnou mši jitřní sám v oděvu jáhna četl evangelium Páně, chléb k oběti nesl a víno, přijímal Tělo Boží a s novým papežem měnil tklivý pocel míru dle vzoru velkého Karla, i Římu na doklady: viz v císaři ochránce svého, ne vetřelce a vraha. Však tajná zatím vzpoura chvatně brousila meče. Leč nejsou slepy oči, jež náhlý oheň budí. Již doma nad výhní žhavou v uhlí mocných dubů meč kalený pádných pěstí – tesá v Římany chodby, co kopí nastavených ježek nepohnutý se jimi nad hady jihu valí s císařem k bráně, odkud na těžkém broni on cválá bezpečen ku Spoletu. Jak byl by sani vzpour tu uťat pouze ohon; zas nanovo se vzdýmá hrdlo krvavé tlamy, jed říhajíc; plaz k hlodu hladké tělo týčí – Lev papež potupně vyhnán, do ležení prchá v dní zimných sněžném vání k císaři Ottě psancem. Jan papež vrací se a novou synodou kácí, co stavěno stupňů, po nichž Lva k volbě vedl Otto. Jan pronásleduje v Římě protivníky svoje, v tom umírá náhle. Zas volba papežova jest volna – 102 i svobodna budiž dle slova císařova ondy! Řím věrolomný staví na slovo slibů cizích – co Benedikt arcijáhen obětí bludu města: když papežem volilo světce, promiň jim klamaný císař! Kam od svých knih a chudých kročil Benedikt Pátý, což krovy Lateránu tarpejskou jsou skalou, by nevůle císařova kácela jej prudce jak zrádce slibů Říma do propasti srázné a vlny nepaměti odnesly i jméno v dob kalných temnou hloubku? Papež Lev i Otto – ač soudu nad Římany druhdy byl se zříkal, než důvěru oklamaly lest mu a zrady potom – štvou oddo chrámu potupný na soud Benedikta v rouchu, co s úřadem velekněze nedlouhou nosil dobu. Hasnou na oltářích svíce; v kleriků svých kruhu se pod zlatohlavů tíží kloní už odsouzený, než počal ještě soud. „Kým právem’s ujal berlu a nový rybářský prsten jménem svým dal’s rýti, když dosud na živu tvůj pán a papež Lev jest, jejž po Janovi ondy sám jsi volil také?“ „Zda za Janova života Lva již tohoto vole, neb po útěku Lvově přijímaje volbu, kde, kdy a co jsem chybil, dejte odpuštění.“ „Jak’s mohl přijat volbu nad přísahy Říma zde přítomnému v slávě císaři a pánu, že nikdo nebude volen bez souhlasu jeho?“ „Kde, kdy i v tom jsem chybil, dejte odpuštění!“ a klesá na kolena pod rouch tíží zlatou, 103 vstříc Ottovi a Lvovi chvějné dlaně spíná, ba císaři se k nohám na kolenou vleče a v prosbách o přímluvu objímá je pevně. Řím – učitel světa, světa kněz a soudce světa – se v pokorném pokání vine k nohám syna cizin, jež ovládal kdysi mečem, povolal k objetí kříže... Zrak císaři plní slzy, o trest prosí mírný. Co na živu Jan byl papež, nové dvě voleny hlavy; kdo nástupcem Petra je platným? Benedikt u pokoře, či Lev, jenž onomu z ruky berlu béře a láme, rve pallium s hrudi a trhá, na podlahu velí jak mrtvole mu klesnout, roucha mu papežská svědčísvláčí? Jen v hodnosti jáhna Benedikt do vyhnanství poslán. * Teď na oltáře stupních té se nehanbí chvíle, kdy vraceje papeže hodnost, navrátil se sobě, by Bohu sloužil dále dobrými skutky jáhna: ni neunavuje v péči o mocné slovo boží, – když nerozumí mluvě lid nové vlasti jeho, sám sobě láme v tichu chleby moudrosti spasné, i modlitby jsa pilen v obcování čistém – jde chudým stolům nuzných přisluhovat v lásce, kam posílá jej biskup s dary štědré ruky, a svatou křestní vodou mýti hlavy dětí, i od nich učiti se mluvě cizích zvuků, v níž aspoň jméno Boží do duší jim klade. Výš Pavla kdys povolal Pán; však jáhnové dlí v stínu, ač také i oni sili chudá a s námahou zrna k žni věků bohaté v skrytě. Papež je sluncem světa, s ním pod paprsky by světla zem zrála v dobru ku žni, když Bůh a Kristus denně pravd světlo k plápolu nítí. 104 Jest hlavou údů, tuto o dobro zápolících; a hlava řiď jich údy k snahám o cíle blahé, jak v blahublaha jich ráji Pán sám hlavou jest vyvolených. Duch Boží mu na hlavu stoupej, s hlavy Duch oblévej údy – u Jordánu Kristus i Křtitel stáli v záplavě jasu. Jest křesťanstva otec knězem i úkoly má vládce; a přísnost vládce v něm netlum svatou lásku kněze – i vinníkům jménem Božím hlásá odpuštění a kající děti sytí sladkou Kristovou mannou – kněz nebuď nad syny chabým domu svého pak otcem. Kněz Boha, učitel, vládce spolu pod mitrou jednou vše úkoly měj stále u jednotném smíru i moudrosti, lásky i kázně, svatosti a umu. Jak těžké to břímě – je nésti, nemátna si kroky, kde kříž trojcestí dělí a pojí v pouti k cíli tří služeb! Vstal Benedikt a pokorně jde po úsluhách jáhna. Dne jeho slunce není dosavad pod obzorem, ač do tmy ciziny nesly vlny jméno již doma, kde pamětný jeho teď lid tam po něm nadarmo volá. Kdys posléze vydá jim sever bílé jen světcovy kosti. 105