ODMĚNOU.
Kam to, bratří, kam as krok
vždy vás vede k jihu?
Za vámi lstný vrah a sok,
blesky v siném mihu?
Jdou, co noha mine nohu,
hvězdná noc vstaň na oblohu,
slunce jasni den.
Lid je s láskou vítá,
radostně zve k snu a stolu,
poutníci však oba spolu
jdou a jdou a mlčí jen –
fra Ugo i fra Vita.
Což je dvojí tajný hněv,
že jich rty tak tichy?
Ač-li hledě na oděv,
vidím bratry mnichy!
Z řehole jsou od Assisi.
Což i tam již láska mizí,
odkud její zdroj
plynul ondy světu?
Nad tou chatou Francescovou
draví supi teď se klovou,
skřivánků kdy zpěvný roj
v ráj duši ved’ mu v letu?
Do očí těm bratřím hleď!
Kde v nich vidny mraky?
Kutna cár, lem prachu šeď,
ale nebe zraky!
Chudoba jim Paní chotí,
130
sestra Láska v duchu notí
radosti jim zpěv,
nemluvny ač rety.
Pěvci jsou ti bratří mniši.
Vidí, slyší a jdou tiší,
na bol, soustrast, na úsměv
kde cestou trn a květy.
Na západu nachu pruh
lesné hory zlatí,
prvou hvězdu budí Bůh –
jim se stezka hatí.
Až tu dole potok šplouná,
nalezená bělorouná
ovečka jim směr
domů loukou značí.
Dokořán jim chata nízká;
k pozdravu jich tichá víska
v jara vlahý podvečer
k nim na hovory kvačí.
Mladá matka na klíně
dítě chová spící,
chata – do skal jeskyně,
nad ní hvězdy bdící;
pastuši kol sedli v mechy
cizím chodcům na poslechy,
co kde jaký svět.
Bratři slovo k slovu
o zemi a cestě k nebi
od zla, běd, tam do veleby –
Betlém hor, skal Nazaret
k nim tulí se tu znovu!
131
Po jitru zas mlčíce
družní bratří dále,
kudy bitá silnice
cílí k hrdé skále.
S hradu roh zve na turneje.
Lepé paní, plesů reje,
loutny, číše, smích.
Rab hrot tajně chystá...
Bratří temně o chudobě,
o uvadlých květech v hrobě.
Vzdech a kyn; miň útisk, hřích,
kde radost, buď jen čista –
Hory do dumavých clon
truchle halí hlavy,
blankytný co nebesklon
sluncem do dálavy
květných niv dva bratry volá.
Ale srdce neodolá:
jenom pohled vzad!
Ach ty hory, hory...
Modrají se pomněnkově,
vzpomínka jak po domově
u ciziny lad i vnad,
vpřed touhám na úkory.
Hory, les jich, dol a luh!
Slunce zná je pouze,
je dřív líbá do dne tuch,
na nich mešká dlouze
červánky, dne na odchodu.
Čela hor – dne ku obrodu
co tam jasných ros
z tmy je noci myje!
132
Na hor čele dnové slunní;
od nížin-li bouře duní
s blesky jim též na pohroz –
i duha výš se vije!
V objetí hor slunný kraj.
Metajících klasů
po něm pluj a hřej a vlaj
vlna v měnném jasu –
do šepotných vln těch moří
oddaně se duše noří
jako v matčin klín
s novou láskou vděčnou,
ale dole neutone,
po skřivánčí písni oné
jasů toužíc u výšin
v tuch oblast nekonečnou.
Bratr Ugo hledí kol,
bratr Vita slouchá,
co mu šumí strom a stvol,
mimo bzučí moucha.
Ten – co planých růží v keří,
ten – jak potok vlnky čeří,
ten – kde stín a svit,
ten, co zvuky větí;
ten i onen slouchá, hledí,
nikdo však ni slova nedí:
sen a den a zvuk a vid
si kladou do paměti.
Květy bujná louka zas
pod nohy jim třese;
nad hlavou ni van, ni hlas.
133
Jenom motýl nese
opojen se vůní mednou
dusnou loukou nedohlednou,
klesá v závrati
do vadnoucích stonků.
Tápají i bratři mdlobou;
večer již – Co krokům obou
dále nedá klesati?
Blíž Ave zvonů, zvonků!
S chlumu tichem duní zvon,
zvon mu odpovídá,
do souladu ples a ston
hlahol, hlahol střídá.
Pracných dní už po únavě,
svatvečer tam svátků slavě,
města tuchne ruch.
Skal jak chmurné hroty,
na západu půdě zlaté
věže, štíty, hradby vzpjaté
v tuhnoucí tmy strmí vzduch
par dolin nad mrákoty.
Bratří ještě klenbou bran
do tichého města.
Dům a dvéře dokořan,
k chrámu však jich cesta.
Svíce planou do oslnna;
zpěvů dme se zvučná vlna,
jak by po klenbách
orlů vlála křídla,
odtud chvějně ručejemi
hudby hlas jen řine k zemi,
134
jak co z teplých nebe vláh
vod jarních zurčí zřídla.
Jak by proudy živých vod
plynuly sem z ráje,
milosti kde myje brod
vrásku běd, rmut báje
o blahu, co nemá země –
nad nimi šum palem jemně
a dech olivy
nová jara věstí
andělů a svatých kruhu,
Panna ctná kde v slunném luhu
na jich blaha údivy
květ nevadlý jim pěstí.
Fra Ugo, fra Vita host
u chudobných bratří.
Nad stůl bohatší jich cnost
a jich stříbro – – Patři:
Sedli k oknu refektoře;
stříbra slapy, stříbra moře
s plna měsíce
zahradou se lije
do sepjatých v klíně dlaní,
do vlasů dvou snivých skrání,
ba slyš – perel tisíce
i slavík v sadu vije!
Východu jen bledá zoř
usmála se plaše ––
Duše, pojď, se Pánu koř,
pěj mu chvály naše!
135
Slunce, měsíc, hvězdy v nebi
planou jeho do veleby.
Pánu k oslavě
zem, vzduch, vody, plamen!
Slávu Otci, Synu, Duchu
hlásá vděků na odtuchu
po vesmíru dálavě
tvor věky věkův, Amen.
Chrám zas hlava na hlavě.
Kmetný kněz jim hlásá
o Blažených přístavě,
kam i nás veď spása – –
Bratří chodci naslouchají;
a kde v barvách okna hrají,
úsvit prozračný
co jim kouzlí divů!
Postavy – hle – hvězdošatých
k zemi plynou božích svatých,
andělů tlum oblačný
na svěží letí nivu,
vedou plesný chorovod,
zpívají a hudou,
Velkonocí slaví hod,
jež tam věky budou
bez velkých už pátků želu,
bolestných ran bez pocelů.
Bez chmur pašijí
Alleluja pějí
Beránkovi na úsluhu,
na nímž den tká zlatou duhu,
a kde trsy lilijí
se pod nohou mu chvějí.
136
Z poslechu slov nadšených
úmyslů květ pučí:
Vyhni zlu, miň svod a hřích!
Cnosti do područí!
Viz, jdou od oltáře děti
bílých rouch! Jim strážný letí
anděl po boku!
Tajemnou je mannou
poprvé dnes Ježíš hostí!
Hleď, tu Boha na blízkosti
v čistých očí hluboku
co za hvězdy jim planou!
Ano, bratřím oběma
srdce hoří láskou!
Ji však citů ozvěna
nezradí ni hláskou.
Po Ježíši duše touží,
v jeho lásky tůň se hrouží,
v otevřený bok,
pije lásky zdroje.
Slovo však se dosud kradí
svatou bázní v nitru ladí –
a kdy proudy slov a slok
ret zvlní do úkoje?
Dál jdou mlčky bratří zas.
Kraj a lid se mění:
tu schne klas, tam klne hlas,
tu jdou po kamení,
do krve jež raní nohy,
tu jim roucha derou hlohy
u hlubokých cest.
Bloudí bouře slotmi –
137
ach, kde dojdou o přístřeší,
na paty se pes jim věší,
ven i ranou hrubá pěst
je s prahu kácí do tmy.
Jinde zpěv! Číš vína k rtům!
Pryč, vy dumná čela! –
Bratřím vedle nářku dům
otevřen je zcela.
K čemu slov, kde mluví boly?
Poklekají u mrtvoly
k tichým modlitbám.
Bílé ruce, bílé
na tichých už prsou leží.
Mlkni ston tvůj! Vzdech vaň stěží
do snů ticha teď i vám –
krok těžký došel cíle.
Kudy dál, též býl a blín
bují bratřím k stesku,
skály kladou stín a stín
na jich skráň i stezku.
V pustých roklích cení zuby
na ně vlk; hned kámen hrubý
po něm hodí mnich?
Chléb jej lákej zdáli!
Ale potom v hněvu holí
od ovcí jej na údolí
honí do skal, mlsný pych
v hlad chlebem pohrdá-li!
Kde to jsou již? Na vrchol
houštinou se plíží,
spády deště s větví kol
138
krok i roucha tíží.
Mokré ptáče zvedli v klestí,
dechy suší je a pěstí,
hřejí na prsou.
Z hustých mraků černa
slunce trysklo, z bratří ruky
suché ptáče letí v buky,
zpívá, jásá, kudy jdou:
to hora hor – La Verna!
Horo svatých modliteb,
blahých snů a zření,
andělských kde křídel tep
slastí ve plameni
ranil světce láskou kříže,
horo vidin, k nebi blíže
jeho synům kyň
i slz po údolu!
Františkovou stopou světlou
jdou-li cestou, trny vzkvetlou,
i kříž láska k srdci viň
a vděčně žehnej bolu!
K jihu blíže spějí už
bratří mlčeliví.
Chvatem dále krok jim služ,
vzpomínek div tklivý
ač by rád je poutal tady:
města, vsi a hory, sady,
kudy František
před nedávny chodil.
S dojatou jen slzou zdraví
Assisi pak u dálavy,
139
a tam – nelne do výšek –
i chudý jeho Podíl.
Letnice, hod podletí!
Země květů plna,
stromů oddech – se snětí
sněžná kane vlna,
andílků snad do kadeří
obláčky se měkké čeří
nebes výsotou,
slavně zvony zvučí,
skřivani – šum mlkne klasů –
s písní tonou v modrojasu,
nebe s nyvou lichotou
zem tulí do náručí!
Bratří Ugo, Vita – spěch:
srdce v hrudi buší,
překypí, jen krok a vzdech,
vším, co ví a tuší!
... Mechy v horách u studánek
tají vláhu; zaduj vánek,
s větví krůpěje
setřes do nich dolů –
pramínek se mechy tísní
stříbřitou co kyzu plísní,
kypí, roste – ručeje
se řítí ze skal zmolů!
Bratři pěvci mlčeli,
sbírali jak včely,
kde jen květy pučely,
kde se rosy chvěly.
Sotva došli prahu chatky
140
u Andělské Boží Matky,
k Portiunkuli,
k chudé nízké chatě,
odkud letěl pod červánky
duch jich Otce se skřivánky –
v plesném pláči kleknuli
a pějí, pějí svatě.
Slavné pějí nešpory.
Kdo je slyší, Bože,
zlaté vidí obzory:
v západu se lože
slunce chýlí, zlato taje
nad obrysy hor v tmy kraje,
mír a tiš a klid
kane konejšivě
do korun již temných stromů.
Ave volá domů, domů,
věčné lampy svit a kmit
kam slzou zve tě tklivě – –
Bratři pějí kumplety.
Kdo je slyší, vidí
hvězd už tiché rozněty
s touhou, mdlobou lidí:
Do vesmírna nedozírna
chvátí duše závrať vírná,
ale těla prach
jak lne k země prachu!
Duše jednou křídla zvednou!
Pod nimi hvězd jasy blednou,
v oblasti až věčných blah
duch klesne bez vin nachu!
141
Bratři pějí. Slavíci
naslouchají v křoví,
na bližší k nim větvici –
sladký nápěv loví.
Slavíci zas do klokotu –
Bratří pěvci ladí notu
podle oněch slok
s nimi na zápoly:
Jak to jásá, lká a kvílí,
rokotá, hřmí z plné síly,
perlivých pěn kolkol tok
se tratolí a trolí!
Bratří pějí nocturna
matutina k jitru.
Jasná hned, zas pochmurná
nálada se v nitru
rodí jim dle žalmu věty
a s ní nápěv vlní rety.
Jak by zrak jich zpět
hleděl cestou pouti:
Vše to v písni do ozvuků,
jako květ se vine z puku,
bohatý i chudý květ
i rovů na zákoutí.
Bratří pějí Laudate – –
Div, můj Bože milý,
že jich srdce dojaté
nepukne tou chvílí!
Slz v jich očích do zátopy!
Tu se ruka houslí chopí,
zvučné vielly:
Struny mluví, pějí!
142
Dní se, dní – – I země pěje,
pohnutím se blaha směje
pod slunnými pocely
ros čistých do krůpějí!
Pějí z knih a latinou,
pějí mluvou rodnou,
jak jen city pokynou,
nápěvy se shodnou.
Co kde plálo v očích dětí,
po tvářích kde úsměv letí
a kde ryje bol
vrásku na běd čela,
zrak co viděl, duch co vysní,
do slov se a zpěvu tísní:
pastorellou zvučí dol,
jak duše, duše pěla!
K svátku Boží Trojice
v tamních bratří sboru
zůstali, jim pějíce
v konventu a choru.
Touž jdou cestou ku severu.
Dřív kdo znal je, div se věru:
dlouhých mlčení
pějí na odměnu
sobě, všemu, co je slyší,
v ruchu dne i noční tiší;
hlas jen, píseň obmění
i k jásotu i k stenu.
Lid, co němě naslouchal,
po nich ladí hlasy:
vždyť i v nich tlí ples a žal,
143
vyvře na úžasy.
Co střádala srdce v taji,
poklady dum otvírají!
V snách co pěstil duch,
rodnou mluvou vzkvítá!
Pod chudin co spalo krovem,
kouzelným již budí slovem,
kudy jdou, kam vede Bůh,
fra Ugo i fra Vita.
A já bratr Minimus,
jenž vám o nich píši,
šel jsem s nimi cesty kus,
ovšem snů jen říší.
O velké jen svátky zpívám
v chrámu vsi a Boha vzývám
o zvučnější hlas;
leč kdy lid můj k nebes výši
za své práce týden dlouhý,
blaha sny a dobra touhy
Deo pěje gratias,
i mne, i je Bůh slyší.
Mám svůj úděl – stráň a ves,
z jara stromy v květu,
mimo svět – kol svah a les,
nad ním oblak v letu.
A kdy k jihu odtud plynou
v jeseň ptáci nad krajinou,
jak v ně větry zaduly,
červánky kde blednou –
od let už je v stesku stihám,
peruti touh marných zdvihám
k duše Portiunkuli,
ji uvidím-li jednou!
144