PETRARCA NA MONT-VENTOUX.

František Leubner

PETRARCA NA MONT-VENTOUX.
Jak těžký vzestup z nížin do vrchole! Pot na čele a v mrak se noří hlava a noha nejista, ač podpěru má hole. Jdu s bratrem Gerardem a přece sám se cítím. Jak nahá skaliska se duše má mi zdává, kde rýhou výmolů se nechvěje ni tráva a v hloubi propast tmy, kam bez dechu se řítím. Kdy rosou planulo, ač hruď já zdobil kvítím, ač za Alp sněhy dál má hlasná letí sláva, i od vln Lethe vstříc jen vavříny mi mává – chlad tupých ve mně nud. Čím plamen opět vznítím? Klam touhy, ducha vzlet a klesání – to žitím? Kam v mraku, samoten? Hlod nitra neustává, skráň těžká – v leb i sopkám k bolesti vře láva? Výš nízkou klečí drásavou si cestu mýtím. Tu v jasu vrchol hory. Mrak lne k její patě. Zřím: Za modrý pruh Sevenn slunce již se kloní, žhne v dálkách moře velebné, plá Rhóna nachy v zlatě. Zrak v barev údivu se chvějnou dlaní cloní. Mám prvou hvězdu nad hlavou, květ bílý v mechu – Ó kráso země, vesmíru! – Dlaň k dlani! Ave zvoní. Kde mraky života? Kdy trud se na hruď sápe, mně k divu v kráse světa mluví na útěchu duch lidský – já, jenž vnímá ji a chápe! 166