INFELIX SUM.
Vévoda milánský Lodovico il Moro Sforza na hradu Loches ve Francii, zajatec Františka Prvého.
Již léta uvězněn – stín v temné věži,
kde puch a plíseň dech i ducha dusí
a den vždy tlumen okna hustou mřeží.
Noc mrákotná, mdlé jitro se mu hnusí,
stůl bohatý i číše plná vína,
kment na loži – – Jen vzduchu neokusí!
Klam, pod révou že hlava zapomíná!
Až tehdy, pak, kdy třeští od úžehu
a k spánku balvanem v tmách padá líná.
Než usne, kolik jar – v nich nikdy sněhů –
jí otvírá však oči do nezračna,
kdy vzpomínek jde chvat, proud květných břehů!
Co dřív jí na černá zas kupí mračna
lét minulých už osudy a děje!
Z nich bouře k posledu, saň krve lačná.
Co hlavou překotně se dme a chvěje,
jak vězně vodí blud – tmy po prostoře,
než klesne únavou z par vinných reje!
Má jedu míseno vín do krůpěje?
Či kapkou za kapkou se plní moře,
až propast opilá sklem hladin zeje?
Kout do kouta, jej klame krok a hoře –
tvář bledá, neklidná; sklon naslouchavý,
zda nesahá už přítel po závoře...
229
Zas u stolu se nad poháry staví.
Pij pomalu, dřív leda ochutnaje,
co k pachuti se po jazyku taví!
Ret prudce ulnul číše na okraje:
Syn bratrův u něho jak lék jen píval –
„Já, strýc, jej otrávil. Co komu, zraje“.zraje."
Kam do okna, kam po tmách by se díval!
Tam siná mrtvá tvář, tam černé šaty –
kdos jak by hlavou vyčítavě kýval.
Mrak – oči! Nevidět! A kroků chvaty
k zdi ode dveří tmou se ticha sunou,
kde vzpomínky mu vrahy jsou a katy.
*
Jest náměsíčným, pod novou ač lunou?
Ni budouc v úplňku, sem nepronikne?
Tmou chodě, zas jen krajinu zří slunnou.
Zda opět na světlo jí oko zvykne?
Duch tápá na slepo; dlí u moruše:
had pod ni uklouzna, jen zlobně sykne.
To symbol záludný snah jeho duše,
jak druhdy sobě ryl jej do pečeti,
jen hada nedbaje syk, viny hluše.
Kmen moruše! Ční holé zimou sněti,
ba odlíti se dají do pahýlů,
že listů z ní, ni plodů neviděti.
Kmen mrtev na pohled, míz nemá cílů,
leč truchle státi, vše co kolem pučí.
Však živy kořeny! Dřeň střádá sílu.
230
Vzduch ovlhnul, jar nových větry hučí,
již mandloň odkvetla a jasmín vadne,
rvou růže milenci, jež touha mučí.
Peň moruše snad závistí už chřadne;
kol řezů jen se puk a pupen souží,
kdy bude z něho snět. List, jeseň – – spadne.
Zas jaro; na snět halouzka se dlouží,
až list a plody létem nese novým –
list bourec na zámotky v hedváb krouží!
Kdys kupce z Anatolí pod příslovím
co moudrosti mu znělo na údivy,
z níž vděk, jak nebi nad halířem vdovím:
„List moruše pud práce trpělivý
– ač pomalu – i na hedvábí mění“.mění."
Znak, povaha – jich výraz tuto živý!
Měj moudrost, kterou úkvap nedocení.
Jí střádej sílu do doby, včas chvíle,
kdy rázný čin pak úspěchem ji vění!
Teď sťata moruše. Had u pahýle.
Ač neviděl on dřív těch děr a slují,
kam padne sám, krok jednou jen si mýle.
Hor vánky dumaly; z nich bouře dují.
Sem bouřkou odvát, po své hrudi cítí,
kam gascognské zle šípy dostřelují,
co doma, v Miláně, se jaly dštíti
zlob mračny po obrazu praotcově –
ne děd, už vnuk se z hrdých sloupů řítí.
231
Kdys na tajemných slibů stavěl slově:
Um zasvětí jej do Bellony kouzel.
Vždy Victorii na helmu, hruď v kově,
voj povede, i Mars byť se mu vzpouzel,
vždy vavříny kde Apollo mu pěstí.
Klam lahodou jej ze snů velkých vzbouzel:
Psal Leonardo Vinci slib těch zvěstí,
mag, umělec, knih tajů hloubal bdělý –
a hudbou jen si k němu cestu klestí:
Jal harfu stříbrnou (vzor neumělý
jí lebka byla z bílé kostry koně;
vše krásní důvtip umné na účely)
strun vlákna naladil. Hmat vanul o ně – –
Jas plna měsíce plul po komnatě,
ros vláhu do květů k jich stenům roně.
Kmit nový pevných strun – Hor témě zlatě,
den budí zemi do jásotných díků:
z mlh Pěnorodá v slunném půjde šatě.
Zvuk strun a strun – Lom skal, chlum paží, dříkůdříků,
vzpour titánů se dme, vln soptí vřava,
zem s Olympem k tmám Orku do zániku...
Blesk ohněsršný žíhnul do modrava –
klid. V Eleusině šum prvých klasů.
Tiš. K hvězdám hledí Platonova hlava – –
I duch i smysly v blahu krás a jasu
tam doma kochaly se mimo stíny,
Mus vážných s nymfami vždy na zápasu.
232
Však tady, takto – – Bakchus věnčí blíny
skráň opilou mu do hlubokých spánků,
dno číše páchne trpkou rmutí hlíny.
Co kolem věže větrů jde, co vánků,
jsou sluchu leda na klamy v zdí hluchu!
Hluš o hudbě, tma blouzní o červánku.
Slyš! Van a zvuk! A zvuk mu na odtuchu,
až na proud splynou čárné harmonie,
hřmí jásajících fanfár do výbuchu!
Viz! Krbu troud... Aurora zrna sije,
z nichž květy klíčí do plamenných pelů –
vzduch provát jimi oslnně. Den loká, pije,
co proudí světla, slunce do úbělu
kde od východu plane, stoupá výše –
Žij, plaň a plesej dní svých na údělu!
Dnes vězeň, sám... A ondy v mládí pýše
jak mnohdy takým dnem jel volný slavně
– co město jásalo – bůh bájí spíše!
Oř zdobou bohatý jej nesl plavně,
jak sněžná vlna kypící, vrouc pěnou.
Však pevná pěst ho vedla neúnavně,
kde davy lidu květnou stály stěnou,
mu růže metajíce na ústrety
a mávajíce palmou vstříc, hlav plenou,
co zněly jásotem jich plesné rety,
hrom děla duněla až do blankytu
jak hlasy lvů, tam hromů bez odvety.
233
Co třpytů bleskutných, co zlata svitů
mu zbrojí sršelo, pér, barvy třásní!
Co jisker v očích dav! Co v srdcích citů!
Hra životně dob dávných mythy básní,
kde dvůr a šlechta, měšťané, tah sluhů
v mask úlohách jdou po něm, hudci, hlásní,
co ulic okna na žen vábnou stuhu
rouch kvetla nádherou, krás bujných svody –
kdys Flora bledne, Iris láme duhu.
Noc hvězdy nítila snů do lahody.
Mdlo po hovorech moudrých, vtipech smavých
hlas plašil milostnic, zva v lásky hody.
Však staví dům kdo z madrigalů lkavých,
jež Caecilie sténá na kolenou,
neb z Lucretie šípů očí žhavých?
Buď Beatrice z Este jemu ženou!
Ni pod ní nudou nezmírá dvůr skvělý:
Jen lesk, jen požitek, buď jakou cenou:cenou.
Kde smích či vzdor jí na potupu čelí,
kdy s Isabellou aragonskou městem
se toulá pod kápí – už večer stmělý –
zde kupci hrozí lehké váhy trestem,
tam šlehy slova tupí zelinářku;
kde jazyk chabne jí, svým věříc pěstem,
slin hanu ranou mstí k žen lajných nářku,
až oči žhnou jí do hrozivých blesků,
jak larvu lící rve, vděk za přetvářku.
234
Až chvíle přišly obav zlých, dní stesku.
Jen Leonardo Vinci viděl předem,
co pod záchvaty výbušných tlí třesků,
a tak ji maloval: Tma za pohledem
těch očí mdlých; klid přísný, hořký v líci,
jak na mrtvole krásné lítosti dlí sledem;
šat vlhký, jako rakví pokrov tlící,
mdlých drahokamů zdob. Tak perly staré
slz chladnou výstrahou mží pod měsíci.
Dá nový život bytosti zas jaré,
jež pod srdcem jí klíčí, mladé matce?
A z nadějí – smrt. Smrt! Tmy hrobů charé...
*
Dál pod klenbou krok bludný vodí jatce,
jenž u stolu zas pramen Léthé hledá.
Ach, skráň! Tam let a chvat, co nohy tápou vratce.
Sup mračných křídel na hlavu mu sedá,
krev po hrudi běs úpír ssaje kalnou,
štír pod nohou již osten k bodu zvedá.
Z jich útoků se potácí. Zas nalnou
mu na údy teď obrácenou změtí
a hrou jej moří polomrtva žalnou.
Skráň hoří, ústa blabolí, tep letí,
zrak – vír a chumle, oblaky a mraky.
Sám balvan, nemá vlád, jim uletěti.
Trup napadá, kde zeď, mříž, dveří svlaky,
až tupé tělo trne k bezvědomí,
par tonouc do hlubin, jak němé vraky.
235
Dech supá, krok se v bahnech mátoh lomí,
až nohy, kámen, dovlekou jej k loži,
kam padá, jako na hnůj tulák chromý.
Až dlouho po létech – vzduch, slunce boží
jej vítá jednou věže na cimbuří,
zve, volá, haní, nabádá, lká: Ožij!
Jas! Hledí výsluním. A zrak se chmuří.
Stesk, hnus a hanba, nenávist a zloba
mu srdce stisknuly a tepny duří.
Jde mlčky dolů, kde ta černá koba.
Kams propadá se srdce, padá – padá – –
Zas po dveřích jej zamkla hrubá skoba.
On hledí šerem stěn. Nud těcha slabá:
Ryl kyrysy tam, přilby, obličeje
zdi do malty. Prst, nehty – zbraň z běd chabá.
Teď písmem ohromným dvě slova reje
– kéž do rýh zoufalou lze krev též líti! –
v zem víno hnusem vyliv do krůpěje,
svůj žal a žluč, krás žíznění – žeň žití.
Jsi nešťasten! lká němá beznaděje,
v blah vzpomínaných tonouc vlnobití.
236