KRAJ ZAS DO BĚLA...

KRAJ ZAS DO BĚLA... Po r. 1794.
To víno divoké suň od okna mi stranou! Ať vidím do polí, kde klasy zlatě planou, až k dvorci, ovčínu a dále k bažantnici, jíž ony topoly dva strážné stojí u vchodu, a dále k háji, po svah lesnatý, zpět ku vesnici – kraj do žní zraje oddaně, kam vidno v obvodu! Ves onde sousední až tone do vln klasů! Kam hledě, vděčně raduji se žatvě budoucí (dnes vím: je trpký hlad – i chléb) a s prosbou horoucí vzdech tajím obavy. Chraň Bůh žeň od nečasů! Chraň ohně škodného ji nebe milostivé, kdy nový chléb se sváží na rok do stodol, by hlady nelkal země pán v dny zimy mhlivé, ni o símě mu z jara hlavy starostlivé strach nouze neklonil, až opět vesna kol! Kde vlny stébelné zřím blízko pod zahradou – jak obtížené klasy na klasy se kladou, zde lesklá stébla lomí do oblouku tetiv, tu vzájemně se tkají do osnov a pletiv – dál žloutnoucí jen plochy vidím z gloriettu svých dlouho nepěstěných zahrad nad zákoutím; jich nad pustinou-li a buření se rmoutím, lem polí – divokého máku pln mi květů. Žhnou nachu útržkem, ba horkou krví hoří, ach ano, čerstvou krví! k paměti a hoři. Jen kosou mávnutí – skvrn rudých do kaluží klas padá vysoký, k nim bez odmluv se druží. Vám sluha dojde pro knihu? Má přítelkyně, hle, vína divokého vadne před časem 342 ten lupen brunátný. Jej nelamte, k mé vině, že Vás naň pozorním. Jak obav ohlasem by k dlani od něho se chvělo na výstrahy: Co vadne samo už, my buďme tomu vrahy? Jež bouře nesvála, nám vadnoucím teď k stáru snad osud kostkami v běd pozdních ve poháru též vrtí černými; my klidně, nesoucitně – – Již promiňte! Cos někdy duši leká kmitně... Jak nebe prosím o čas, hledě dál, zpět dále, tu dojat vzpomínám i na Ludvíka krále, jak chutnal jemu chléb... A mně, což lépe bylo, než mně se k volnosti jen smrtismrtí katů dnilo? Vše víte už, má drahá! Vzpomínám, čtu, slýchám. Mne posloucháte vy. Co sdílím, nepospíchám. Vy svědkem, nikdy neztratil jsem víru v Boha, ač mnohdy ctě jej pouze obřadně, má noha kdy leda po zvyku snad po Kristové cestě zde na venkově chodila, neb onde v městě, ač doma spíše jemu po ruce vždy pravé, než tamo v šumu měst, zde v hostí hluku po honu. Živ ale nitra mého Bůh. V hrůz moci tmavé s ním na Táboru dlel jsem, tich, už hotov ku skonu. Já Boha ctil i moci rozumu si vážil – kde v hloubkách nalézá i pravdy neútěšné! – blíž k Bohu vedlo však, co v době hrůz kdo zažil, klam řečných pathosů, hry pozlátkově směšné: Bůh sesazen a stát buď odkřesťaněn! Kdo v milém návyku snad zbožných citů raněn, i tuto jemu bolest moudrý dekret utiší: stát nyní Rozum ctí! A zítra Bytost Nejvyšší! Chaumette – zlý, dobrý v jednom – prokurator města,města (dbal chudých; hubil doupata, kam vilných cesta)cesta), 343 i stín jen náboženství z veřejnosti pudil: by průvod pohřební vzduch výtkou neostudil, že nezdrávo by bylo zdravým po Paříži. Jen po chrámích ať občan v modlitby se hříží. Měj obřad civilní jak bohatý, tak chudý, – ne lži a přetvářky a přepychy a bludy. Stoj po hřbitovech tichých krásná socha spánku; ne temný cypřiš bdi tam jasných do červánků, však stromy půvabné; dech květů silné vůně tam hlavu omamuj, jež nad rozlukou stůně. Chrám k nebi věží neměj – rovnosti to vzdory! Co hedváb – vítězným buď vojům na prapory, a přelijte je na děla, kde mnoho zvonů, – nač ony dumné hlaholy těch věžních bombardonů? – zvon jeden postačí, kam orloj tluc i hodiny! Co od zlata a stříbra v chrámu na ozdoby, my lijme na mince! Neb chudé budou doby: v nich z peněz neplodných měj chléb hlad chudiny. Buď k dobru vedena i zdarma vlasti mládež, jež místo modlitby k tak řečenému Bohu pěj nadšenou a velkou o lidskosti slohu – – A země bohatla, v níž plení svatokrádež? Což v rukou hrabivých ten lup a sliby mizí! Kde kramář za babku lét, uměn dary sklízí, chrám věkem svěcený nám pustnul na ratejny. A chudina? Kde který dráč ji sytí přejný? Kdo hladověl, buď hladov... Dráč a lupič hýří: Pěj účtů Requiem! A carmagnola víří! K hlav bludu, vášní nákvase též kývá lebkou kněz chabý, s tonsurou teď pod frygickou čepkoučapkou, jak konstituční občan biskup Paříže, Gobel – jen guillotiny odplatu by po půl roku měl. 344 Však tehdy – svátek národní, jak velebil Chaumette, an biskup s vikáři se do konventu vydal, kde – po finále hnus! – sám na se hanu kydal, slov lichotou se nezalknuv, jež nad olej a med. Jak pouhý plebejec prý Francii se zrodil, ctít suverénní národ úřad mu, cti podíl; kdo berlu biskupa mu dal, kdy zpět ji žádá, hle, sluha národa, v dlaň národa ji skládá. (I Jidáš národu se obětoval cele, by nechvátal naň Řím... V tmě hledal Spasitele.) Kříž, prsten, berlu složiv na konventu stůl, vzal čapku jakobínskou. Jej Halvi obejmul a řeči umluvené potopou, slov proudy ctí syna národa, tu sílu rodné hroudy, co neváhá se kořit Svobodě a Lidu, jenž hoden svobody, lid Brutů, Euklidů: jen shodiv tyranna, zná právo na svobodu tak jasně, jak že přímka spojkou dvou jest bodů – – Jdou po biskupu vikář, duchovní též jiní i protestantský pastor vyznání to činí, jen biskup z Blois mužně s výjimkou se hlásí: prý přítel svobody, ne lidu nepřítelem, svůj úřad podrží i náboženství spásy; co zaručil mu zákon, s klidným chová čelem. Byl desátý to listopad, kdy v metropoli Notre Dame velká slavnost Rozumu se děla od obce Paříže. Střed chrámu – hora; po vrcholi rouch drahých brokáty se do úpatí skvěla, jak jemná Iris by tam pelem mžila duhu ros do krůpějí třpytných v zlatých květů luhu. Chrám Filosofie čněl na temeni hory, jak věčně řeckými by zářil pod mramory – kmen sloupů z lepenky a sněžné schodů kvádry 345 jsou na kvap lešení, klam olíčené sádry – a s chrámku obou stran dva stolce povýšené: trůn Rozumu, trůn Svobody, v květ nestajené. Hlas hudby. Z chrámu vyjde bílý průvod děví, až v bílé říze plynné bohyně se jeví: má s modrou barvou nebes pallu přes ramena, k nimž bujná kštice vlasů proudně uvolněna, skráň – rudou čapku svobody. Jak na trůn sedá, výš ohromnou hořící pochodeň zvedá – toť světlo pravdy, mravnosti, blah svobod, práva – kdež pod horou Chaumette jí kaditelnou mává a herečku gest vážných nakuřuje vonně, co před ním válí se trup sochy po Madonně. Chrám nový Rozumu – a nelze chrámem ctíti, kde páchnou kulisy, hnus líčidlo kde cítí. Chor opery pěl tomu jásající hymnou, řeč slavnostní hřměl Chaumette, plamennou a dýmnou, pak do konventu spěli: na sedadle v loubí, kde listí dubové se nad vavříny snoubí, čtyř plece občanů svůj idol nesou nový, jenž opřen o kopí, jich nad hlavou si hoví, bohyni Rozumu. „Ať žije obraz živý, jej stvořila a jemu Příroda se diví! Ať žije Rozum bůh! Ať žije republika!“ Má hlava konventu slov zdobných nad básníka a na rty bohyni pak pocel bratra dává; dav jásá nadšený, dav jásá, neustává. Dím úmyslně: dav. Lid (dím: lid) odmítavě zřel maškarády, orgie, hry rub, snu novotu, jež v několika vřela fanatiků hlavě a s Bakchem, Venuší rej v bujném vedla davě. 346 Ač chrámy zavřeny – co lid, žil po svém životu. A hlavy ony vedoucí – hle, padly. Klesli Chaumette, Clootz, Hébert, Monoro, Gobel a jiní, kdy brzy Robespierre je z atheismu viní – ten sebe sám si v touhách pontifikem kreslí zas kultu nového, jímž bude po půl roce. Nám zatím chrámy volny zas již o vánoce. Chaumette už po slavnosti Héberta se zříkal, s nímž nové po Rozumu náboženství zakládal; by následovat Krista národ sobě zvykal, lid totiž v novinách ctný Hébert nabádal, týž Hébert, který potom – velkonoční svátky – ne z atheismu souzen, z politické viny. A takto jen: že kradl košile a šátky, dal za hmat rukou hlavu pod nůž guillotiny, kam po něm také Chaumette v dubnu vezen v káře a hlavu pokládal, jak měkké na polštáře. To vládnul Robespierre. Jím volán neúnavně, by Evropě byl vzorem, konvent určí slavně: Jest Bytost Nejvyšší, jest duše nesmrtelna, jíž úcta dokonalá – povinnost jest dělná! Ať vášně umlknou! Čiň po moudrosti hlasu! Je zničen atheismus bleskem pravdy spasným! Žij volně pod Nejvyšší Vlády zrakem jasným! Kult každý zaručen! Cnost vládni bez zápasu! Buď opět nová slavnost! Komu? Nejvyššímu? Či Robespierrovi, an zázrak stal se dvojí, kde pro svou cnost on v stráži Nejvyššího stojí, kdy koule minula jej z pušky mračných dýmů, 347 ni dívka spiklenka jej doma nenalezla, by smrtná po hrudi se dýka jemu svezla? Vlaj prapor, děla hřměte, do hlaholů zvony! že svatá madame Théot měla visiony a mnich a bosák Gerl i ve kartuzí tmavé zřel nové Messiáše, nebludné a pravé, z nichž jedním Robespierre? Tož slavnost, v červnu časně, k níž malíř David podal náčrty. Vstal jasně den nad zahradami, kde dlouho konvent čekal (ač mnohý jeho člen už v duchu řevnivě se vztekal, že vedle Kapitolu tarpejská je skála, ba, dosud Brutové, by dýka pýchu sklála)sklála), než ráčil přijíti kněz Nejvyššího nový: frak modrý, trojbarevný pás i chochol na klobouku. Má kytku z růží, klasů, květů od palouků, co děti ve fijalkách, muži pod dubovím a v myrtách jinoši a kmeti pod révovím se staví k amfitheatru, kde konvent sedí a slouchá k augurově vřelé propovědi, že blahoslaven den, jejž národ posvěcuje té věčné Bytosti, jež Nejvyšší mu sluje: tu ortel smrti píše vládným lidstva katanům a rukou druhou o rovnosti přikázání, jíž váhu Spravedlnost lstivě neuklání, vzdech chudého by klesal proti zlata balvanům – té bytosti, jež bouřné vášni velí mlčeti, kdy matka vlast nás vine v lásky objetí – té Bytosti, jež od věků vždy dobro tvoří! Jen člověk zkažený, neb tísnící, neb utlačený zlo na zlo páše odvážně a chrámy dobra boří. Však nyní hrdě k Ní se národ hlásí spokojený – – 348 Den druhý po slavnosti dekretují zákon: Co nejkratší teď buďte výslechy a soudy! Dřív hlavy padaly, teď krve tekou proudy, den po dni „zrádců vlasti“ padá kopa hlav, i v soudní síni měla guilotina státi: kde processy, i výkon ortelů se skrátí, a hloupý do lítosti nebuď rozechvíván dav, jenž ulic krámy bednívá, když odsouzence vezou, a někde potají i ke křížům snad lezou. Měl nový messiáš, měl četné vděku věnce: vlast celek chrániti, pán kácel odsouzence – hle, tisíc osm set a šedesát dvě hlavy od března do července vydal na popravy, až koncem toho měsíce sám vykrvácel, ač samovraždy z pokusu již krev i ztrácel. Zas „volnost, rovnost, bratrství!“ lid zaburácel, rád, že mu hlava sedí na nejistých šíjích – už ku sobotě bílé, krve po pašijích? Vždyť jeden z vůdců jeho s řečnické mu tribuny i jménem míru Svobodě – „Vstaň, na lidi je křísíc!“ řval jako hladná sfinx a s Caliguly posuny: „Chce míru záruka hlav dvě stě třicet tisíc!“ Jak tajiti, co vidno: ruce do pěstí jen zatínám, a kalí se mi zrak, hlas bolesti se chvěje, ne mojí vzpomínkou, jak sám byv bez naděje – – Však jakým jménem dály se ty hrůzy! vzpomínám. Žák Rousseauův – a lidu katanem, ba rasem, a věře v nutnost: Cnost – by padlin tyla masem... Až hrubým stávám se... Hrůz hledím do inferna, sny zlobné satanu kde propast nedoměrná tmou věčnou naodvahyna odvahy svodných síní bludů: „Buď na zemi co nejvíce – zla, rouhání a bludů, 349 by vedle zla se tříbila, kdo duše dobru věrná, a duše jenom čisté létly za královstvím božím – tož pro čistotu nebe tmu já hrůzy množím...“ Již dosti, dosti? Oblaky jdou nad krajinou, a tamto tiše tanou lehkou šmouhou stinnou, z nichž drobná řine vláha, poprška dne jemná – jak vane po ní vůně moučnatá a zemná! Jen chvíle – jasno zas! Vím, po takové vláze i klasy na stéblech tu schnou a blednou snáze, žeň kvapem uzrává; čas bude do pohody, kdy kosa zde a srp se vetnou do úrody. Já jinak nemohu, když vidím žatvu zralou, bych nevzpomínal nás – – Bych nermoutil vás chválou, jak o záchranu moji vy jste ondy dbala, řeč o choti buď jiné... Historka jen malá, a pravím vám ji nyní k chmury rozptýlení. Vždyť vidíte, nám kraj zas do běla se mění, ač ony rudé máky, hustě v poli pokraji, mé oči nevědomky stále jinam poutají... Ač ondy krvavá, tam přeprška to byla; klas uzrá rychleji, jejž krůpěj orosila... Buď zralá země bohatá nám pravdou, právem, když uvadlo, co máku divokého hávem... Jak cestu minul ulicí Saint-Honoré – smrt vodila tam tudy nevolníky své – i mistr mramoru Houdon, chci krátce říci. Lstí vtipky, z obav jen však choti milující. Měl mocné slovo v konventu i malíř David. Hrd, ješita. Co chtěl? – Svět od umělců zbavit, 350 kdož byli nad něho děl úspěchy, snah vlohou, že mimo umění dbal o hlavu jich mnohou? Zván Anakreon guillotiny v onom sboru, měl vděčné posluchače slov svých ku pozoru Barère de Vieuzac –: kde pro ortel byl krve, slov květy bohatými ovinul jej prve, by pro barvy, vnad obláčky, hry citů, zdoby snad sám už neviděl, kde zlo a tma a hroby. Jak v oné pohádce (ač kde, jsem nedovtipou) se od úst princezně dřív zlaté růže sypou a potom ropucha ven ohavná jí skáče (či obráceně-li, budbuď mimo) nejináče on tklivě počínával citů růží planou, než volá „smrt!“ a slzy slz mu z očí kanou. Houdon též na listině podezřelých stojí – už do vazby – dny hrůz – stroj duši ku pokoji... K Barèrovi jak divá letí Houdonova choť a s prosbou o přímluvu k nohám mluvky padá, jenž chvátá do konventu, nemá kdy, a jaká rada: spíš lva, než umělce kdy závistného kroť, neb slávy sochaře se malíř David bojí snad více, nežli onen o tu hlavu svoji. Až k odchodu Barère, snad bez myšlénky přímé (zda víme vždy, co bdí a na dně duše dříme?) se táže, v konventu svou řeč by květy ovil, co za dílo Houdon teď posléz dohotovil. „To socha Víry, o Bohu jež medituje.“ „Můj bože, o Bohu! Ten člověk z Lethe pil a nezná Bytost Nejvyšší... Co snil, kde žil! Mě jindy zajímal... Nuž, jak ji zobrazuje?“ 351 „Jak ženu. V kleslé ruce svitek papíru, zří k dálkám hloubavě, snad hvězdy vesmíru –“ „Jest ona žena krásná?“ „Krásná?! Velebná – –“ „Nuž, doufám v shledanou. Mám data potřebná!“ Ctil sochaře, rád účin měl jsem svých řečí – zkus, udav (o hlavu) zlob marnivůstku něčí. Stát na schodech ji nechav, paní bez útěchy a v rozpacích, schod neschod – do konventu spěchy! Půl krátké hodiny a stojí na tribuně. Hlas jeho slavnostní, jak o vítězství duně: „Mám vzácnou čest, vám národa zde hlavám dnes letmo hlásiti (slov květnatých se vzdávám, by nepředešel mistr náčrtků mě skvostných, jenž Elysium kouzlil dnech nám o radostných, kdy Bytost Nevyšší jsme slavili, vzor světasvětu) že občan náš Houdon – dím: v nadšení a vzletu, jichž na výsost je schopna umělcova duše! – zas velké dílo dokončil. Ne obran u předtuše, že zmije se kdes tají, pokálatipokáleti jedem on čemu oddán jest, ač vida krás jen hledem. Jest někdo umělcem a věčně mluví o sobě, co vytvořil, co tvoří, jaký význam toho. Též občan Ludvík Capet honil zvěře mnoho, sám sebe maluje si v Oriona podobě... Jest jiný umělcem a díla mlčky tvoří; viz, chápej, k jevu krás – co hasne v něm, co hoří! Houdon! Hle, mramor velký v jeho čeká dílně, jenž o lásce nám k vlasti krásou mluví sdílně, ač němá socha jen. Jest velebná to žena, jež hledí do dálek, kde rdí se Věku změna; 352 jí v ruce posvátná už rozvinuta blána, kam odevěčná práva člověka jsou psána. Toť krásná Svoboda, jež dumá nad Ústavou! Ne sochař rukou, dlátem – srdcem, duší, hlavou div tvořil občan, občan náš, Houdon! Mnou prosí: (mně z jeho skromnosti zrak dojetím se rosí) Buď vaší blahovůlí větší díla sláva a přijmi Konvent ctný, co občan darem dává!“ Hřmí souhlas, potlesk, nadšení! A Shromáždění dar za dar – svobodu mu za Svobodu mění. Snad jindy buď to citů přepjatost, mně není, že líto jest mi lupenu, jenž barvu mění, ač daleko jest létu k mlhám listopadu. Leč, myslím, nevejdu již potom na zahradu... Vrak lovce návštěvu jsem dávné dlužen lásce, svým lesům hlubokým. Sám v srpnu ku procházce jen s myslivcem si vyjedu tam do zámečku – ni pušku, ani tenata, ni věrnou smečku – a na potulky, dva tři dny! Les, černé svahy, sráz, pod balvany potok, ručeje a prahy, a loukou po otavě přejdu k šumné pile. Vím, odtamtud se vrátím, rychle, zasmušile, ač osvěžen. Ten skřipot, syk a smyky mě upomenou zase na skřeky a křiky, jak ocel sjížděla, pád! zaduněla temně – – Zvuk zvonů nesnesl král jakési prý země... Však hony, nebudou. A nebude ni hostí, krom toho onoho, kdo kajícně se postí teď se mnou od krve – kam hnané, štvané zvěře! Zde o holi si vyjdu, v měsíc září věře, kdy býval nejčistší vzduch jasný do daleka, jak průsvitným bych hleděl lehkým vínem zlativým, 353 ne opojen, ač hlavou blahá závrať měkká by táhla jako sen, kdy ničemu se nedivím, ni barvám zřetelným – a daleko se dívám, ni vůni zemité z brázd nové oraniny. Dni vlažné jen. A tklivé nálady v nich mívám, jak matka by mě zvala pohledy a kyny jít domů, domů už, ač mimo hrobku naši, kde do stezky list padá s vadlých jasanů: jím měkce jdu a jdu, list dosud neharaší, kam kroky pomalé – – Ach, tedy ustanu. Byl v bídy úkrytu čas k samomluvám duše mně, světa člověku. Já dumal do tmy hluše: Jak v Boha důvěřit, jenž trpěti nás nechá, kdo útrap my jsme nezavinili? Kde těcha? Dnes vím: jen právě v důvěře! Buď duše čista, buď lepšílepší, než kdy byla! záruka tu jista, že Bůh tvůj pouze láskou býti může – a sneseš kameny, kde vadnou tobě růže. A právě bolesti mě Bohu neodcizí, však mocně pomohou, mé sobectví ať mizí, ať odvrátím se od toho, co vně, co kolem, a moje lepší část květ vypučí i bolem, v němž sebe zapru vítězně. Co svět, co osud? Duch ve mně boží netuchne, jsem jeho dosud, a cokoli se děje, mnou se také děje, když Bohu nereptám, s ním jedno býti chtěje svou vůlí oddanou, a nesa bez výčitky i kámen na nohou i v čele trnů snítky. Ne tupá lhostejnost – vždy ovládnouti city lze na vraku, kdy blesků nad hlavou mám kmity? – však břednouti i vlnou z bouřky na jezeře jdu, chce-li Bůh, ni hlubin dole měře, 354 a dlaní pomáhaje jiným do přístavu, ač jedna vůle s tím, kdo ruce dal i hlavu. Snad kazatelsky zní, snad nejasna má slova. Jest chvíle sdílné důvěry. Dím sobě znova: Já prostě věřil v Boha, prostě Boha vzýval, a prostě věřím, ctím, jak v den, kdy den se stmíval... Ten Rozum dí, ten Bytost Nejvyšší, ten síla, ten vidí příčinu, ten záhadu, ten díla, ten ve všem vidí Jej, ten hledá po vesmíru – mně nechte, nechte v Boha klidnou, jasnou víru! A nebyla-li vždy jak pramen živé vody – vím o pramenu, k němu vracím se, jdu jistě a k osvěžení na témž nalézám jej místě; kol mnohý kámen tam, však letěl bez nehody. Den letní k západu, ač slunce s oné strany jde klidně pod hory, kam odtud nevidíme. Zde zlatá rovina v dne oparu už dříme, tu tam ač od ní plynou sucha tiché vany. Jak jemný moučný poprašek by po ní v dál se chvěl a slunce nízké paprsky jej zlatě prožíhaly, kol utichlý by úrod lán se dlouho neotměl, ač noc a hvězdy čekají hor onde nad úvaly, kam dolů nevolky se slunce zvolna kloní, jak do krajin by žehnaných se málo nahledělo – by jasným odsvitem noc krátkou s námi bdělo. Dni léta v zenithu... Noc pozdě Ave zvoní... 355 Mlh těžké opony dlaň tuch mi odhaluje s dob minulých – a zas jen v mlhách vidím. Jsou lány skoseny, van větrů z dálek duje a večery a jitra do mlh kalí. Kde svadlé lupení plod tají zralý, v mých vinohradů samotách jen hrozny chudé klidím. [357] OBSAH:
Stránka Hora Athos5 Pablesky8 Holubice14 Chvíle23 Ragnar Lodbrok29 Tři vítězi51 Příliv54 Výkřik58 Roh61 Habdallah nenávisti64 Hořkost73 Žena77 Bez hosta80 Zářící ruka84
[359] Stránka Na horu87 Alleluja91 Pod obzorem99 Noc a den106 Cecco Esculano112 Tryptich z třináctého věku: Clara116 František z Assisi117 Jacobaea de Septemsoliis118 Do daleka119 Sestra slza125 Bouře126 Odměnou130 Mnich papež psanec145 Petrarca na Mont-Ventoux166 Až co zbude167 Eleleth179 Slepotě184 Odtínané kořeny189
[360] Stránka V nepaměti195 John Hawkwood republice florentinské202 Pevnost205 Hnus208 Do úrovně zla211 Její hlasy215 Rada otce Jacopona Sforzy synu Francescovi228 Infelix sum229 Záhady zla237 Klíče237238 Smrt Lva X.241 Podvečer243 Klement VIII. Filipovi Neri260 Otevření hrobu svaté Cecilie263 Pietro Torrigiano273 [361] Stránka Křest292 Biřmování biskupa Jindřicha Zdíka po návratu z Palestiny293 Lope de Vega, slouže mši svatou294 Zpověď zbožné sestry Colomby v Perugii XV. věku295 Humbert le Romans296 Stesk Jana z Jenštejna297 Anna Jagielovna298 Amen299 Stará plaketa z A. D. 1547302 Švédský truňk307 La virgen de la servilleta314 El ultimo sospirio315 Trpaslík a umělec316 Pěsti325 Skoro všichni332 Nahlas336 21. ledna 1793339 Kraj zas do běla342 (Psáno 1903-1911)
[362] OPRAVY:
Str. 37 v. 25 ač vlhnou, 4129 lodi, 4313 nepřátel, 486 vzpjaly se, 518 ston, 712 medu, 1008 svobodna, 10313 do chrámu, 10412 svláčí, 1053 v blaha jich ráji, 12315 Ave, 17819 na mě, 1795 rdousil, 18414 jen 15 kradmým, 20922 veď, 218 posl. i v obět, 22512 na ní, 2289 tvrdohubý, 2785 dává, 292 anno uno, 3186 původů, 34312 smrtí, 349 předposl. na odvahy, 35215 světu ¹⁹19 pokáleti.
[363]
FR. LEUBNER:
BALALDY A LEGENDY K 1.60 NA OKRAJÍCH KANCIONÁLU ŽIVOTA K 1.60 CANTANTIBUS ORGANIS K 3.20 SMRT KMOTŘIČKA (kniha lyrická) K 3.20 MLHY: V troskách cizích chrámů Van od východu K západu Doma POVÍDKY VERŠEM NADARMO SMRT KMOTŘIČKA (dram. pohádka) DOZRÁLY HROZNY (dram. legenda) O ČEST A MILOST (heroická comoedia) O ČEM NEVÍ (dram. pohádka) HOŘKÝ DOUŠEK (komické libretto) POHÁDKA O ZLATÉ KNIZE
E: tb; 2007 [365]