PRAELUDIUM.

František Leubner

PRAELUDIUM.
Ó Pěvkyně, co v lilijích se z vláhy krve sněžíš, v jichž nedotknutých zahradách dech Ženichův jen vane, kdy rosou milosti se cudný kalich sklání, Tvá dlaň, ó Cecilie, k snů se požehnání mně dotkni skrání! V nich čisté sny ať ustelou dum svatební si lože, bdi anděl můj a poutej zbojných smyslův odboj! Hle, chudý statek duše dávám na almužny – veď stezkou svatou ku křtu krásy hlas Tvůj družný blud modloslužný! Jdu pokorně Tvou stopou. Ve chmur katakombách klekám. Tmou kynou varhany – toť záhon lilijí, tlum stvolů: Dech bouřných nadšení jich zvučnou dření vane, pel na skráň v úklonu s jich květů zlatem kane, ros hvězdou plane. Stín v divu naslouchám Tvých varhan jásotům a vzdechům a mluvou plaché odvahy hlas píseň hledá novou. Vděk Stvořiteli života a svatých duše vzruchů, i Synu – v těla prach sil Věčna blahou tuchu – i Bohu Duchu! 9