RECITANDO.
LILIOSA.
I.
Ježíš:
Ty bílý květe v sadu žhavých růží,
v chlad lopuch svite dne, v snech zabloudilý,
zda tobě motýl, vanem vůně spilý,
žár křídel k trsům květných sněhů druží?
Liliosa:
Tvá dlaň se nítí plamem plných růží,
jich žeh – mé hvězdy touhou na sníh bílí.
Ne motýl, snů jen rosa květ můj chýlí,
zor jitra slunný vstříc jej tobě vzpruží.
Ježíš:
Noc dusná neleká, co bouře loudí?
Liliosa:
Tvůj sněžný zjev mi ochranou v ní plane,
v mých záhonech dech andělů jen bloudí.
Ježíš:
Kam, kam tvé touhy po úsměvu zoře?
Liliosa:
Pel jedné touhy v květ mi zlatě kane:
v tvých dlaní žáru vadnout u pokoře.
23
II.
Liliosa:
Vše rozdala jsem na almužny Svatých,
jen modlitba mně chudoby jest jměním,
dar – pohled soucitný k tvým hladným bděním.
Maurská žebračka:
Stvol lilije tvá chlouba v dlaních spjatých.
Zrak nebes, čela jas, proud vlasů zlatých,
čar údů cudných nad poklady cením.
Mně v děk stud prodej vášní burným vřením!
Hlad děkuj i mzdě hanby z měšců klatých.
Liliosa:
Toť hyen hlad: i na hrob v tmách se vrhá.
Rouch padlý sníh mých údů mrtví vnadu, –
klet hyen hlad, jenž plátna s mrtvol trhá...
Maurka:
Tlum slídičů se stínem ulic plíží –
Liliosa:
Mzdou krve zraď mě jim, buď prosta hladu!
Maurka:
Cnost za chléb do pout?... Ta se klaní kříži!
24
III.
Maurský sudí:
I ráje vzdám se, víry ve proroka,
skal hory strhnu, co nám dráhy dělí,
mně podej dlaň! – i zákon sklamu bdělý.
V dvou srdcích vypuč plesná blaha sloka!
Liliosa:
Já k rajiráji jdu – lze vin jen bez poroka –
byť trudně v muk se tmách dni moje tměly
a bolné slzy na řasách se chvěly.
Bůh pro květ rosný poutá bahen zmoka.
Sudí:
Ó vítězná, msta dravě srdce sápe,
co po tobě v snech marné touhy volá!
Klam krve úlitbou v báj ráje tápe...
Liliosa:
Proč z eklog lásky vám vždy pláč jen žen se vděčí,
ni touhám snubů krev-li neodolá?
Mne odsuď! Pravdy křest blud z klamu léčí –
25
IV.
Columba:
Ó lilije, to zahrada jest tvoje,
to hrobů klenutí, tmy hlubá koba,
kam vůle vedla, kde tě vězní zloba, –
dno skal, v tmách vyhloubená vlhká sloje?
V tuch výsluní mně kvetou myrty moje,
kde v bouřích tulíme se s druhem oba,
z myrt, požatých v den svatby, vínku zdoba
až uvede nás blaha do úkoje.
Liliosa:
Jdi; Bůh v jas provázej tě matky blahem!
... Jak žhavě pálí pocel mladých retů,
co k polibkům se dětí rozpukají!...
Mně Bůh dal síly, nad života svahem
bych v oblak bílý spěla ku rozletu,
kde v stínu oliv ráj se panny tají.
26
V.
Žalářník:
V den otevřel bych tobě chmurnou kobu –
Liliosa:
V ní nech jen snít mě o mém tichém hrobu!
Žalářník:
Bys viděla zas jara květ a zdobu –
Liliosa:
Mně vzbudí Eden věčné vesny dobu.
Žalářník:
By lákal družek smích a pastorály –
Liliosa:
Dech ticha pěje v noc snů luzných chvály.
Žalářník:
By zahrad vůně v plíseň temna vály –
Liliosa:
Květ dýchá pel i v rozsedliny skály.
Žalářník:
Bys jásala: V let, slunci na ústrety –
Liliosa:
I z družné tmy v den pozdravů jdou věty.
Žalářník:
Bys posléz v poutech sešílela vzdory!
Liliosa:
Duch svoboden – i želez láme svory.
Žalářník:
Dnu zrození bys lála i dnu skonu!
Liliosa:
Smír žehná oběma slz bez výronu.
27
VI.
Liliosa:
An katan brousí tupou širočinu
a na zkumy jí pevnou rukou mává,
má duše oddaná se Bohu vzdává
a prosí prominy i za snů vinu.
Již na rozchodnou družkám v duchu kynu,
jimž o blahu se v touhách zemských zdává,
by touha v sporech dnů jim byla práva
a život nebyl katem ku záhynu.
Kdo srdce slíbil nebi na zásnuby,
van palem dýchá útěchou mu z Elim, –
jich kmenů nepokácí topor hrubý.
Kat:
Zda ťal bych zde, msty práci nezlořeče?
Mně promiň, ctná, že za vraha ti čelím.
Liliosa:
Ó bratře, bez výtky tě čekám kleče.
28
VII.
Smrt:
V tmu skosím lilije stvol, sněhem vzkvetlý.
Již nebude jí červánkové zoře,
zde mlhou stuhne slunné vzduchu moře, –
květ v trouchni květů svadlých ve tmách setlí.
Liliosa:
Van vůně z bílých kalichů v den vzletlý
smrt nežne, – vane k Proměnění hoře.
Květ netřísněný, slunci dnů se koře,
ni vadna, nedbá na ostřice metly.
Maurská žebračka:
Žel, oběť lilije-li bídu živí!
Sudí:
Proč družný cit květ cudný na zmar vydá?
Columba:
I v štěstí, myrta liliji se diví.
Žalářník:
Teď zřím: Rez pout jen temné dlaně hněte.
Kat:
Mně odvaha v žil tepu studem stydá.
Liliosa:
Jen tni! Mé ruce, nebi vstříc se pněte – –
Hlas nebe:
Jen teď plaň krví, sněžný touhy květe!
29