CORNETTO.

František Leubner

CORNETTO.
Přes pláně století a po mohylách hrobů – čas urovnal, jar mnoha pluh je zoral – mně z ohořelých kronik v tichou kobu hrom zaduněl a ztuhnul na mohutný choral. Již dusné noci letní odvanul mi mdlobu: Prach vidím zvířený, lesk přilbic, kopí lesk a hrálí, orlice černá ochranou pne křídla mračnou dálí, ryk slyším, dusot, prask, třesk oruží. Kde hora s horou válí? Hřmí nad hlavami pluků z ocele zpěv velebný a táhlý, až pod oblohou láme se i obzor neobsáhlý, a k útoku se leká vrah, sok s hluky pekla spřáhlý. Kde hory, ohně nítí bratří věrné stráže – – Mně v ústech tuhne volání: Co výstraha ta káže? Nám útočný zpěv k boji jazyk nerozváže? Kde mizí vidina, z tmy otvírá se Blaník – – Hrom, hukot zemětřasu. Zaklopí se hora. Z blan kronik do práce nás budí zatím zora. 33