SUSPIRANDO.

SUSPIRANDO.
Mé mlýny stojí němy. Z tmy noci zhouba číhá. Mží chvílemi a mraky srp měsíce se míhá, proud volný řeky matné – hlaď ocelové šeři – si línou vlnou šplouná vrb pod nahými keři, bok otíraje lísavě o zahnilé břehy. Dnes vodník nepobuda sem kulhá na noclehy, kde v červotočí krovů jen netopýři bydlí. Jak na čekané vzrušeně se choulí nad stavidly a mrazně bílým okem se na podmoly dívá... S hor příval větře, hlavou zálibně si kývá, cos pod vous mokrých sítin jak dálný splav si huče. Slyš, o zdi rozsedlé jak bludně netopýr se tluče! V stěn útrobách již oheň nezapraská v krbě, jen práchno bliká... svítí tmou v staré doupné vrbě, jak na potulkách po lupu kdes oči koček slídí. Pes skučí za vodou. Však nikde hlasu lidí. Krov mlýna prosedlý spár bouří oviklává, lét, věků únava mu prolamuje střechy, jichž došky potměšile zarůstají mechy, – i kolo stojící se hnitím rozpadává. Zde není pohádek již, není mlečů písní, jen obludy tu tápou pověr tajným soudem... Skon rozvalin mě smutkem tísní a chladná tesknota mě lepkým vlhkem studí, jak bahnem prohnilým by ulehla mi k hrudi. A čekám jarní vody... Mlýn strhnou kalným proudem – – 57 Však pod nánosem živným hráz vybuduji z mlýnských kamenů, mně lučina má nad ní by jarem novým kvetla pod rosou slzy v úsměvu světla – a po očistě pod krov červotočin založených plamenů sám stavím bez pohovy běd na gruntě z chmur rozpadlých si statek nový i odkaz příbuznému kolenu. 58