TIBIA AMABILIS.
Hříchu bouře zlomila třtinu,
Tvůj pod kříž mě sklátila, Pane!
Zde v jeho světla stínu
ať kane,
ať krůpěj krve Tvé kane
a obmyje bolestnou vinu!
Vždyť pod biči lítosti hynu,
že na čele znak zloby mi plane,
sám vymývám slzami špínu
z té vklané
v bok rány, snětí rozhnisané.
Tvůj zákon v duši mi plane,
a zloba drtí mé oudy,
Tvůj prapor z lodi mých vane
a proudy
mě do vírů strhnou, prudké proudy –
ó nevcházej se mnou ve přísné soudy!
Dřív lekal’s mě, jen hněvy horle,
kdy provazy trestu jsi předl,
i kdy jsi vyletěl, Vítězný Orle,
a Otci po boku sedl,
bys k soudu se zvedl
v den hněvu žířivé na mandorle...
Teď bolestí srdce mi taje,
je dítěte srdce to choré,choré.
Já pláči – slz ovoce zraje,
jest červivé, choré –
i vichry hněvu sklať to ovoce choré,
ať zdravé po novém podletí zraje!
64
Dnes vidím Tě, Vlídný a Hrozný:
Hle, ke mně, ke mně kloní Tě s kříže
Tvých rukou a boku krvavé hrozny,
Tvé bolestné úrody tíže,
až povolí hřeby –
Ty níže,
já blíže Tobě a nebi!
Můj Slitovník, Bůh můj a spása!
Já obrozen vinou
a prameny léků – z Tvých jizev se linou –
na hrozen boku, na ran Tvých květy
své tisknu rety,
jimž náhle i Tvoje rty k pocelu kynou –
Mé srdce jásá
a z očí mně slzy teď lásky se řinou.
65