Dcera Jairova.

František Leubner

Dcera Jairova.
Snem smrti dřímá. Otec, matka kvílí, dům pustý, tichý. Venku zástup hlučí, co matce srdce puká, bol ji mučí, když nad mrtvou se dcerou s pláčem chýlí. Jde Kristus na útěchu v smutné chvíli. Hned matce v srdci blahá naděj pučí, že dceř svou živou sevře do náručí – vstříc Mistru s prosbou za své dítě pílí. Dí Pán, dlaň chladnou ujav: „Povstaň, dcero!“ I vstala, jasným zrakem k Pánu vzhlíží, jak duch se vrátil, prchlo noci šero. Ó Bože, mně až nové svitne ráno, duch vzlétne z těla, prost jsa zemských tíží, tím pohledem kéž věčnost zřít mu přáno! 39