VII. Byl noční mrazík – břitké uleknutí

František Leubner

VII.
Byl noční mrazík – břitké uleknutí Byl noční mrazík – břitké uleknutí
 zem prochvělo, jež po žních sobě hoví, když v lůně tuší zase život nový, – a tvář jí stuhla v chladném ustrnutí. Den v úsměv nehřejný ji znova nutí. V něm zasršel proud Labe ocelový, jas chví se nad ním v stráních po révoví, kde těžké hrozny zrají v listů žluti. Vzduch jako víno, průhledně vše zlatí, – ba srdce země tepleji zas buší, až hlavě opojné je do závratizávrati. Však do poslední žilky vystřízliví: zem na kost zmrzlá v sníh se zababuší, až houkne z Němec severák sem divý. 89

Kniha Na okrajích kancionálu života (1897)
Autor František Leubner