Trojí křest.

Trojí křest.
Ťuky – ťuky na nebeská vrata. Čí to chvátá z prachu země pata? „Vyhlédněte, Petře, kdo to ťuká? Dobrý-li, jej vpusť sem Vaše ruka.“ Petr vyšel, vrátil se však hbitě: „Je to, Pane, je to drobné dítě.“ „Má-li hříchy Adamova rodu, nechať zajde ku chladnému brodu, jenž mu podá křestní svatou vodu.“ „Bylo nekřtěňátko bledolící. Studnička mu svatou křtitelnicí, kdes myl, Bože, drahé rány, co Ti v bok i v údy vklány za hříšníky, za křesťany.“ „Kdo to tluče na nebeská vrata, s čí to duše kletba hříchu sňata?“ „Dítě ono zpět se vrací, Pane, křestní rosa s čela už mu kane.“ [3] „Rcete, matčiny-li slzy blaha na skráň jeho neskanula vláha, ať jde ku druhému ku prameni, jenž mu podá za ni nahrazení.“ „Ku studánce slz je anděl vede, slzou křestí čílko jeho bledé.“ „Kdo to tluče na nebeská vrata? Čí to duše, rajskou touhou jata?“ „Dítě ono drobnou tluče pěstí, na tváři mu úsvit plane štěstí.“ „Rcete, matčiny-li slzy žalu nepoznalo přehořkého palu, byť i byla duše jeho čista, vedle mne ni Matky nemá místa, jejíž provázely ples i hoře z Betléma mne ku Golgotě hoře. V třetí pramen ať své tílko vhrouží, dosáhne pak, po čem nyní touží.“ Trojí rosa s dětského plá čela –: nebeská se brána otevřela. 4