Meluzina.
Dítě k srdci vine, pláče, hořekuje,
na břeh řeky kleká, ruce zalamuje:
„Přenešťastná matka těžkou nesu vinu,
nač jsem na svět bílý zrodila tě, synu?
Každý tobě ve tvář slovo hanby metá,
živá výčitka mi stále v tobě zkvétá.
Slinu setru s líce, a jak napojím tě,
políbím tě v tváře, a jak nasytím tě?
Čímže napojím tě, chudé matky dítě?
Či snad chladnou rosou z rána na úsvitě?
Z rána na úsvitě chladná rosa kane,
jako slzy za mé mládí zakopané.
Čímže nasytím tě? Kamením-li drobným,
v poli nasbíraným, chlebem přechudobným?
Od tvého dnes otce prosila jsem chleba,
osopil se s hněvem: „Tvrdý kámen, třeba!“
[33]
Otec tebe nezná, lépe bude tobě
spáti s matkou bědnou v chladném řeky hrobě.
V temnou vodu bystrou skočím pro úlevu,
posměchu tak ujdu, ústrku a hněvu.“
Dítě políbila, k srdci přivinula,
do vody jen skok, – než v tom se voda hnula.
Z ní se vynořila panna mlhobílá,
k matce vzhlédla hněvně, přísně hovořila:
„Pro své dítě trpět nemáš dosti síly,
proto volíš raděj skrátit žití chvíli?
Za to kletba stíhej věčné tebe časy!
Smrť ti nikdy svíci žití nezahasí.
Kdo dítěti svému, kdo mu chleba skytá,
ne-li matky vlídné ruka pracovitá?
Těžká tvoje vina přísný trest si klidí:
pro své dítě chleba u dobrých ptej lidí.
Světem bluď vždy věčně světa do skonání,
vichřice jak divá zatemnělou plání.“
Dívku zaklela – a mhy se u výš vinou:
zaklnutá matka řeky nad hladinou.
Matka zakletá – dvě s děckem mlžná těla,
těžce zaúpěla, ku vesnici spěla.
34
U bílého statku v jedno okno zírá,
muž tam ve náručí mladé ženy zmírá...
Pod okna se staví, naříká a stená,
nad jejím že nářkem hnula by se stěna.
Celým krajem šírým bolest srdce nosí,
sebe zapomíná, pro své dítě prosí.
Věčně věků svírá duši hříšná vina –
a tak světem bloudí s pláčem Meluzina.
35