Macecha.
Zvučno na zvonici.
Jdou-li svatebníci?
Nejdou svatebníci
hlasně výskající!
Smutně zvony hudou –
pochovávat budou.
Komu zbledly líce,
zhasla žití svíce?
Pojďte, uvidíme,
zaň se pomodlíme.
Ve hřbitovu klidu
všude plno lidu.
Růvky těsnou řadou –
ve hrob dítě kladou.
Matka hořekuje,
vlasy hlavy ruje.
Matka? Macecha je,
na soud boží zraje...
Radost na příčině
slze macešině...
V oko slzu nutí,
lživým vzdechem smutí:
„Vidím pohled očí
jak se po mně točí!
Hoře! Oko jasné
smrtí navždy hasne.
Slyším rtíků vzdechy –
pro smrt není těchy.
V hrdle dech se tají,
ústa umlkají.
Dítě po mně z klína
drobnou ručku vzpíná.
[65]
Konec nyní ruce...
křížem dali ruce.
A já smutná, Bože!
zřít mám to tvé lože.
V zemi neorané,
léta nekopané.“
Tělo zemi dali,
zbožně ruce spjali.
A kněz modlitbičku
říká za dušičku.
Kněz Otče náš říká
a macecha vzlykávzlyká:
„Otče v kůru davě,
buď Tvé jméno v slávě –“
„K Tobě za anděla
duše vyletěla –“
„Přijď k nám Tvoje říše,
řiď nás vůlí s výše –“
„Ach té kruté vůle!
Srdce chřadne půle –“
Jak když vichry dují,
lidé pokračují.
Jako bouře divá
od úst mnohých splývá:
„Chléb náš každodenní
dej nám k nasycení!“
Vzkřikla – klesá žena
jako podsečená.
Klesá náhlou mdlobou
pod výčitek zlobou.
Jak list osikový
proč se chvěje – kdo ví?
Tupě v prázno hledí
má se ku zpovědi:
„Hněvný hled mě stíhá,
výčitkou mě sžíhá.
Rtíky hořekují,
kletbu na mě sují.
Ruka v pěsť se vine,
hrozí – zrak mne mine.
Nehroz, nehroz, dítě,
nehroz mně tak lítě.
Bojím se tvé zrady,
mlč, že mřelo’s – hlady...
Svědomí na léta
metlu mně však splétá...
Hned mne Bůh suď živý!
Lidé spravedliví!
66
Slyšte moji vinu,
co v ní bídně hynu:
Dítě, v hrob co kladem,
zmučila jsem hladem.
Místo skývky chleba
dala kámen leda.
Ach váš pohled žhavý
přísný ortel praví.
Nuž jen kámen rujte
a mě kamenujte.
Zhynu od kamení
matkám na znamení.“
Zástup hněvem plane –
Bůh ví, co se stane...
67