Mše biskupa Vojtěcha.
V římském městě v šerém chrámu světce Aleše
Vojtěch s mnichy žalmy pěje srdce k útěše.
V slovech smutných žalmů z nízní však jeho srdce vzdech –
na svou zem se rozpomíná biskup hříšných Čech.
Štval jej dálné do ciziny nevděk, hřích a zlost,
kde byl svěcen na biskupa, dlí teď – truchlý host.
Vzpomínkou se stále jitří rána bolavá...
Dnes zde slaví paměť smrti kněze Václava.
Na bratra meč bratr tasil o krvavý hod,
a dnes s rodem jeho sváří bratrský se rod...
Pod klenbou když tichem chrámu zpěvy dozněly,
Vojtěcha k mši do biskupských rouch pak oděli.
Před ním žákovstvo říz bílých v šírém okruhu
chystá se mu na posvátnou při mši úsluhu.
86
Rukavice oděl, prsten s drahým kamenem,
podjáhen mu vlasy sčesal bílým hřebenem.
Na hlavu mu jáhen vstavil rudou infuli –
před oltářem s ním pak řadou kněží stanuli.
Biskupu vzdech těžký náhle zachvěl bledým rtem,
smuten byl, jak měl by sloužit černé requiem.
Na oltáři bílých svěc se chvěly plameny,
jak by vzduch se vzdechem mrtvých třásl zvlněný.
Okny v šero neproniklo světlo sluneční,
po stěnách jak by se černal příkrov smuteční.
Když děl biskup od oltáře: „Pokoj budiž vám!“
pohřebním jak žalmem by mu odpovídal chrám.
Vzhůru stoupal ku klenbám sloup vonný kadidla,
jak by v něm se duše nesly rajská na sídla.
„Svatý, svatý...“ v kůru pěli, – ohlas usínal,
biskup Vojtěch sklonil hlavu, živých vzpomínal.
Na kříž upjal při vzpomínce prosebný svůj hled,
za svůj rod se v duchu modlil, za svých bratrů pět.
Jak by zřel jich bledé tváře v smrtném zápase, –
od úzkosti srdce vzdechem hruď mu zvedla se.
Na bok Kristův otvořitý pohled upínal,
za svou zem se biskup modlil, živých vzpomínal.
87
Ku Kristu lid šíje tvrdé vedl v důvěře,
a teď sklamán zaň se modlí v dálném klášteře.
Tváře se mu přece jasní světlou nadějí –
zrna klíčí, ať i spoře v zem je zasejí!
Na ramena kříže vzpjatá pohled upínal,
za všecky se v duchu modlil, jichž kdy vzpomínal:
Nepřevědná smrt až přísně rok jim uloží,
by je Kristus v náruč přijal, v rajské ve zboží.
Všech jest věrně pamatoval, sebe naposled,
a pak zbožně mši velebnou tiše dále čet’.
Zpěvy zmlkly – biskup žehnal dary za ticha,
pozvedal pak Tělo Boží a krev kalicha.
Svátosti se svaté klaněl vděčnou na chválu,
mši pak dále tiše četl ze blan missálu.
Na prsa když ruce složil, mrtvých vzpomínal,
což to vítr po kostele světla zhasínal?
Což to noc se rozvalila z hustých oblaků?
Vojtěchu se v otevřeném stmělo ve zraku.
Na rouch brokát perličkami slzy kanuly, –
na mysli mu drazí mrtví jasně stanuli.
Srdce lkalo, zachvívala hruď se povzdechem.
A v tom náhle jak by mráz byl zachvěl Vojtěchem,
88
jak by oheň ovanul mu oči slzící, –
známý kraj svůj vidí, vidí – – i hrad Libici.
Úlekem mu srdce v prsou stuhlo do ledu,
ustrnule v tajemném tom co zří prohledu?
Nezlomila bouře divá štěp to bohatý –
rod Slavníků krutě zhubil svár dnes proklatý.
Zlý Vrševec v teplé krvi kvasil bujný kvas,
na vraždu se vetřel na hrad, ne ctný na zápas.
Věrnéť jsou však soudy Boží, stihnou Vrševce...
Biskup Vojtěch s hrůzou čítá stuhlé mrtevce.
Čtyři bratří, jich ctné ženy s dětmi v objetí,
krev a krev a mozků tříseň – hrůza hleděti!
S krví vyšla bílá duše z otevřených ran,
vstup žádala, žalovala u nebeských bran.
Však ta těla, živý Bože, kdo je pochová,
kdo je pohřbí v svaté zemi ctného hřbitova?
Prosba z duše Vojtěchovy k Bohu letěla:
„Postav, Bože, ku oltáři za mne anděla.
Tobě na čest oběť svatou zbožně dokoná,
mně pak dopřej, ať má ruka bratry pochová.
Ať pochovám mrtvá těla v hroby u svatých,
aby se jim neporouhal zlobných vrahů hřích.“
89
U oltáře divili se: Biskup prodlévá,
v zpomínce snad mrtvých zrak mu slza zalévá?
V hoři silném chvěje se jak osikový list, –
oběť drahou nemůž konat, nemůž dále číst?
Od oltáře světlá záře oslňuje chrám –
sestoupil to anděl s nebe konat oběť sám?
Zjev tu jasný hlavu sklání, rty ni nedýší,
tak se Trůny v nebi koří Kristu Ježíši.
Není-li to zázrak Boží, – není klam a lest:
celá postať, rysy tváře biskup Vojtěch jest.
Ve pokoře s divným zjevem každý okolem.
Svátosti se tajné koří Božím před stolem.
Mine chvíle, mine druhá, mine hodina,
což to stále na své mrtvé biskup vzpomíná?
Od úklony mniši zvedli tázavý svůj hled, –
rozepjal v tom biskup ruce a mši dále čet’.
Pro polibek míru k němu bratr Radim šel,
líbal ústa co by z ledu, „Mír buď s Tebou!“ děl,děl.
Od Vojtěcha bratra když bral s celováním mír,
v soucitnou jej bolesť chvátil divné tuchy vír.
Usinalou tváři shlédl jako umrlou,
na ledový rys a vrásku hořem strnulou.
90
Biskup Radle ruce kladl těžce na rámě,
těžce, jak tíž klenby tíží sloupy ve chrámě.
Při objetí míru Radla vzhlédl v jeho tvář, –
do krvava vyplakaných zhasla očí zář.
Biskup, co by byl teď patřil do pekelných hrůz,
jak neživý ruce vzpínal, zpíval Oremus.
Po mši vznesl bílé ruce nad lid k žehnání, –
sinou tvář mu přísným stínem smutek zaclání.
Od oltáře sestoupil pak díků se slovy,
odkládal svá roucha drahá v ruce jáhnovy.
Mladý žák se náhle lekl, žasna víc a víc:
kde ji děl: Biskupu schází jedna z rukavic.
V kostele když domodlil se Vojtěch páteře.páteře,
s průvodem svých bratří stanul v tichém klášteře.
S otazem se poklonil tu před ním Radla mnich:
„Důstojný můj v BozeBože otče, nevykládej v hřích –
Čemu po kostele tmavém jas se rozléval,
na vzpomínce mrtvých když jsi dlouho prodléval?prodléval?“
Pokorně zrak sklopil k zemi smutný biskup kněz:
„Milý bratře, vzácný Bohu, s bratry slyš a věz, –
Nebylnebyl já to, nejhříšnější z hříšných Božích sluh,
anděla to seslal za mne ku oltáři Bůh!“
91
Kříž na prsou biskupových líbal mladý žák,
ostýchavě vznesl k němu prosebný svůj zrak:
„Odpusť mi Tvá láska, otče, za hřích nestavíc, –
nevím smutný, kde jsem poděl jednu z rukavic!“
„Synu milý, nebudiž Ti nepokoj ni žel,
rukavici na pohřbu jsem sám byl zapomněl “zapomněl.“
Mnichové jsou při těch slovech vzhlédli tázavě.
„Když stál anděl u oltáře v jasné oslavě,
milý kněze biskupe, kdes Ty v ten meškal čas?“
bratr Radim ptal se mírně, chvěl se jeho hlas.
„Komus hroby žehnal, světil, – pověz, netaje,
čí duše jsi provodil svým pěním do ráje?
Pověz, pověz, milý bratře, pravdu nelestnou,
z duše zaplaš tísnící mne tuchu bolestnou.“
Na sníh zbledla biskupova tvář jak z kamena.
Bratru položil kol šíje chvějná ramena,
pod křížem jak poklesal by v smrtné únavě,
stranou upřel smutné oči a v slz záplavě
hrobově lkal jeho hlas a pravdu žaloval:
„Na Libici povražděnou bratř jsem pochoval “pochoval.“
V náručí mu bratr Radim ztuhl mrtvolou,
a sám Vojtěch, vypravuje, mrtvý odpolou:
92
„Pohubou je krutou zhuben náš rod celý skor –
Vrševců jen rukoum ušel bratr Soběbor.
Při vzpomínce mrtvých anděl tam mne přenesl,
u mrtvých bych na modlitbách věrných poklesl,
abych v zemi u svatých jim hroby vykropil,
co jsem tušil v myšlénkách, bych činem pochopil.
Co jsem ráno rozjímal smrť kněze Václava,
jeho srdce mluvila mi rána krvavá:
Bolest nad bolest to bratrskému srdci je,
meč když ruky bratrské je na bol probije.
Smutkem stoní srdce věrná, na smrt kvílíce,
svádná pře když hubí syny jedné vlastice.“
V objetí tu k Vojtěchovi Radim zavzlykal:
„Ó by nám meč rajské brány také odmykal!
S otčíkem a bratří v zemi zmilelá spí máť, –
do Čech hříšných, bratře milý, vrať se, vrať se, vrať!
Tvrdoplecný lid ať mečem hruď nám probije,
Bůh nám vínkem mučeničím hlavu ovije!“
K nohám klekli Vojtěchovi Radla s Gaudencem:
„K živu Bohu nech nás dojít s krve ruměncem!“
Velebný však biskup Vojtěch bratry pozvedl,
skrze slzy lásky mír mu z očí prohlédl:
93
„Provinilých bratří nechtěj těžký množit hřích,
pros, ať nezve hodné tresty za jich mrzký pych.
Na čest Boží vrah ať lítý krev tvou prolije,
na přírok jen bratru nebuď tvoje pašije.
Proto nám se nevrátiti do dalekých Čech,
tam ač touží srdce naše, míří kroků spěch!
V rozbrojném tom světě širém velmi vlastí jest,
kam spasivá nepronikla o Kristovi zvěst.
Dosti práce, kostelu bys pamět ostavil,
dosti mečů, Bůh by tebe krví oslavil...“
Z monastýře bratří Benedikta řehole
biskup Vojtěch v dál se béře v mnichův okole.
Místo berly biskupovy poutnickou vzal hůl,
nebludných pravd písma svatá a oltářní stůl.
Hostinní mu bratří dali provod cesty kus, –
dál pak s druží sám jde Vojtěch do pohanských Prus.
94