Rybář
Rybář si zpívá a háže síť, trala, trala,
kouzelná rybko, chyť se chyť, trala, trala.
Je mlád, má úsměv v tváři,
je širé moře a vlny září.
Jde čeřen prohlížet za luny svitu
a sní, že mořskou pannu uvidí tu.
Naslouchá, co to v dálce zpívá,
ozvěnou srdce rozechvívá:
„Přijď, mořská panno krásná, přijď,
má touha moře je, mé náručí je síť.
Plá slunce na vlnách, když utonulo v moři,
to láska krvácí, jež na dně srdce hoří.“
Jde rybář k moři zas a do vln sítě háže.
Má doma ženu a děti dvé, to k péči o chléb váže.
„Pane, dej, abych ulovil, co nám všem na chléb stačí.
Smutno, když žena nezpívá a děti hladem pláčí.“
Člun na hlubinu zaváží, temnou jak lidské hoře.
Do černých stínů odráží a čeřen spouští v moře.
Bóje se houpá na vlnách a světlem ryby loudí,
11
hned vzhůru jde, hned mizí v tmách. Na břehu rybář bloudí.
„Na vlnách bóje srdce mé, hned rozkvétá, hned hasne,
spoutáno touží bez mezí po širé dálce krásné.
Po nebi černé mraky jdou o závod s větru lkáním,
kdo moři a větru srdce dal, do smrti touží za ním.“
Rybář jde k moři shrben a sám, trala, trala.
„Pro koho ryby lovit mám, trala, trala.“
Má krok již vratký a vlas má šedý,
a rýhy ve tváři jak bouří sledy.
„Je prázdna chata má, je pusta dnes i včera.
Má žena mrtva je, syn v dálce, vdána dcera.“
Naslouchá, co to v dálce zpívá –
na širém moři člun se kývá:
„Pojď, muži znavenýznavený, a ruky mé se chyť,
já Rybář jsem a věčný mír dá tobě moje síť“.síť.“
A píseň zní, člun v dálku splývá,
až siný měsíc zazáří
ve tvář mrtvému rybáři.
12