SOUCIT
Ó jak jsi statečně chtěla být moudrá,
ubohé dítě,
líto mi tebe!
Žal na tvém čele přec prozradí tě,
ó běda tomu, kdo zkalil tvé nebe!
Ó běda tomu, kdo studánku úsměvů tvých
zaházel kamením slov chladných a zlých,
kdo zhasil to z nitra prýštící světlo,
má hřích.
Ó jak jsi přece se snažila zpívat,
jako když dítě
přemáhá slzy!
Radosti prchlá, kdo zachytí tě,
paprsku zhaslý v den letní tak brzy?
Ó běda tomu, kdo spoutal lehkost kročejů tvých,
kdo tvému mládí vzal píseň a tanec a smích,
25
kdo zašláp’, co bylo by rádo žilo a kvetlo –
má hřích!
26